Mnoho lidí jest na světě, ježto jiným toho nepřejí, čehož sami míti nemohou. A snad by jim užitečné nebylo, by pak i to měli; však proto, jakž mohou, ještě vždy jinejm v tom překážejí. O tom slyš takovou báseň.
Pes jeden netrefný ležel v jeslech plných sena. Ten nedal žádnému volu, kteryž přišel, toho sena jísti, než vždy na ně vrčel a zuby voškleboval, bráně jim k jeslem přistoupiti. I řekli volové k nemu: "Činíš nám křivdu, našemu přirození závidě, protože přirození tvé tobě nedalo, aby[s] měl seno jísti a nám brániti, abychom my ho také jísti nesměli."
Též rovně: Měl kost v ustech svejch, kteréž sám hlodati nemoha, však proto jiným jí hlodati nedal, aniž jí komu přál.
Tato báseň oznamuje, že závisti zlehka se vyvarovati nemůžeme, a ačkoli s prací se jí uvarujeme, však ještě proto pokoje míti nemůžeme.