Lépe se nevaditi, nežli bys potom měl toho litovati, když bys, chtě se pomstiti, nemohl. Jakož tato fabule svědčí.
Kůň a jelen svadili se a velikou nevoli spolu měli. Porozuměv pak kůň tomu, jak by jelen způsobnější byl ke všem věcem i k běhu rychlejší, života spanilého, rohy rozkladité maje a pěkně ozdobené, závistí přinucen jsa, šel k myslivci a řekl mu: "V tomto kraji jest spanilý jelen, že div na něj pohleděti; kdyby[s] jej zastřeliti aneb některak zabíti mohl, měl by[s] za dlouhý čas dosti zvěřiny a kůži, rohy i nohy za mnoho by[s] mohl prodati". Myslivec, zapáliv se žádostí k jelenu, řekl: "Jakž pak můžem toho jelena dojíti aneb ho uhoniti?" Odpověděl kůň: "Jáť chcí svou prací toho jelena najíti, jedno ty potom, vsedna na mne, když já se ho dohoním, zastřelíš neb zabiješ ho, a tak veseli budem." Kůň nalezši jelena v loži jeho, navrátil se zase k myslivci. A když se to stalo, vsedl myslivec na kůň a sehnal jelena s lože jeho. Potom tuze na koni za ním se hnal, jakž kůň vybosti mohl. Ale jelen dobře pamatoval na své přirozené naklonění, aby se hájil před lstí myslivce rychlýma nohama, těch užívaje, skákal, přes pole pospíchaje bez úrazu až do lesa, v kterémž sebou bezpečen byl. Když pak již ušel a kůň pro velikou práci všecken se upotil a ustav stál a odpočíval sobě, i řekl k myslivci: "Vidíš, že nemohu toho dovésti, což jsem se domníval, že bych mohl učiniti; protož ssedni dolů a jdi cestou svou a buď živ jako i prvé." K tomu odpověděl myslivec.- "Již nemáš svobody na potomní časy, aby[s] mohl sám, kamž by[s] chtěl, běhati, neb máš udidla v ústech, a já uzdu v ruce mé. Já ukládám tobě skoky a hejbání a ustavičnost stání vostruhami a žilou, a pod metlou a zprávou mou máš býti."
Tato báseň tresce ty lidi, kteříž o to usilují, aby jiným škodili, a proto sami sebe v nesnáz a povinnost jiným lidem podrobují.