Velicí a mocní nemají nižších potupovati. Jakož tato rozprávka oznamuje.
Vorel a liška, přátelství s sebou a známost učinivše, aby od sebe daleko nebejvali, na tom se snesli. A toho přátelství potvrdili tím, že sobě přivykli. Vorel pak na vysokém stromě hnízdo sobě složil, a liška hned tu od něho nedaleko na zemi mladé vyvedla. Když pak času některého vyšla, aby se popásla, vorel nemaje, co by jedl, sletěv do chrastiny dolů a mladé lišky pobrav, spolu s rodinou svou je pojedl. Vrátivši se pak liška a tomu porozuměvši, co by se přihodilo, ne tak velmi pro rodiny své smrt se rmoutila, jako pro to, že se pomstíti nemohla. Neb létati nemohouci, létajícího vorla uhoniti nemohla. Však proto z daleka stojeci (což jest obyčej těm, kteříž se pomstíti nemohou) nepříteli svému zlořečila a jej klela. Nemnoho pak potom, když jacísi kozu obětovali na poli, sletěv vorel dolů, kus té oběti s uhlím řeřavým pochytiv, do hnízda vnesl. Když se pak vítr strhl a oheň se roznítil, vorlíčata, nemajíce ještě žádného peří, opečená na zemi spadala. A liška přiběhši, před ním, když na to vorel hleděl, všecka je pojedla.
Báseň znamená, že ti, kteříž přátelství ruší, ačkoli pomsty nemívají od nedostatečnějších sebe pro jejich mdlobu, však proto od Boha pomsty neucházejí.
Tato rozprávka učí, že vyšší nemají nižších potupovati, aby trestáni nebyli ohněm pomsty a spravedlnosti Boží. Jakož také stará báseň o tom jest, jinými slovy, ale k témuž rozumu. A třetí také o vorlu a o hovniváli.