Člověk mysl svou má tak ustanoviti, aby zlému věřiti nemínil. K tomu jest tato báseň složena.
Svině veliká březí, když se jí čas voprašení blížil, a když s vzdycháním v bolestech při prašení ležela, přišel k ní vlk, řka: "Sestra, nyní nastává tobě prasení; to aby bylo bezpečné a šťastné, chciť pomoc učiniti a při tobě postáti a místo chůvino zastati." Poznavši pak a porozuměvši nevěrné a lstivé radě svině březí, odvrhla od sebe ta falešná a křivá slova, a potupivši službu jeho, řekla: "Bratře, mé prašení bezpečnější bude, když ty preč odejdeš. Protož já tebe prosím, aby mně té cti ponechal, abych já svá prasátka sama na světlo vynesla, pro poctivost mateře rodičky tvé. Neb jakž mnoho ve mně leží, všeckno se tvé služby děsí." A jakž vlk odešel, zproštěna jest od břemena svého. Kdyby pak byla slovům nešlechetníka toho uvěřila, tehdy by byla musila i s prasaty svými beze vší lítosti z světa svedena býti.