Kdož nepříteli svému pomoc ukazuje, ten jiného nic nepůsobí, než by sám k své vlastní smrti příčinou byl. Jakož tato báseň vysvědčuje.
Člověk jeden kázal sobě sekeru dělati, a přinesši ji do lesa, žádal dříví, aby mu k ní mocné topořiště dalo. Ono, poradivše se o to obecně, zavřelo tak, aby mu oliva topořiště dala, neb to najžilovatější dřevo jest. Člověk ten, vzav topořiště a nasadiv sekeru, počal všemu dříví ratolesti osekávati, a potom i stromoví, kterakžkoli veliké bylo až do spodku podtiňoval. I řekl dub k větvoví: "Právě, spravedlivě a dobře se nám děje, a jest hodná věc, že takové neštěstí trpíme, protože jsme my našemu nepříteli radu a pomoc k naší smrti slepě ukázali a učinili, davše mu sekeře topořiště."
Protož jeden každej člověk má prvé pomysliti, když ho nepřítel jeho za jakou pomoc prosí.