Ezopovy bajky - 4.3 out of 5 based on 10 reviews
1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnoceni 4.35 (10 Hodnoceni)
Bajka o vlku a o lišce - 3.0 out of 5 based on 3 reviews
1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnoceni 3.00 (3 Hodnoceni)

Mnoho těch jest, kteříž prvé mistři býti než učedlníci chtějí, a prvé jiné učiti, než se sami naučili. Ti, když se o jednání moudrých lidí pokusí, aby je konati měli, obyčejně u velikou hanbu i škodu upadají.

 

O tom tato fabule oznamuje.

 

Liška šla k vlku, proseci ho, aby jejího syna v svaté vodě zmyl, a skrze to aby jeho duchovním otcem aneb kmotrem byl. Vlk řekl, že to rád chce učiniti. Jakž se pak to stalo, dali tomu dítěti jméno Benediktulus. Po několika měsících přišel vlk k lišce a dí k ní: "Medle, kmotra, prosím tebe, daj mi toho mého syna na některý čas, ať ho naučím svému umění, kterak by se snadně živiti i také lehce mohl, a to mu okáži, což by mu najpotřebnějšího a najužitečnejšího býti mohlo. A přesto ty máš dosti jiných dětí, kteréž s velikou prací musíš živiti." Liška řekla k vlku: "Pane kmotře, můžeš učiniti, jakžť se líbí, a z toho já tobě velice děkuji, že ty se o mé dobré i dětí mých staráš."

 

I vzal vlk syna duchovního svého s sebou, a v noci šel do chlévův, hledaje, zda by co ulovíti mohl. Ale když míti nic nemohl, bral se ráno na vysoký vrch, kterýž byl nad vsí, s kteréhož všecko do vsí viděti mohl, i řekl k Benediktulovi, synu svému: "Já jsem dnes při ovčincích byl, a nic nezpůsobiv, velmi jsem ustal; nyní já chvilku poležím, a ty hleď a nespi, pozor maje, když se dobytek na pole požene, tehdáž mne zbudíš, zda bychom pochytiti co mohli." A když vlk spal, zavolal na něj Benediktulus dobře před svítáním, řka.- "Pane, pane!" Vlk vece: "Co chceš, synáčku Benediktule?" Dí Benediktulus: "Opravdu, již svině jdou na pastvu." Vlk vece: "Já nestojím kusa o svině, neb jsou plné uhrů, a když je koli jím, teda mi vdycky trhání v břiše dělají a střevní dnu bouří, a někdy mi v hrdle přesedají." Na svítání opět volal Benediktulus: "Pane, pane!" Vlk vece: "Co mi chceš?" Benediktulus.- "Již volové a krávy jdou na pastvu." Vlk řekl: "Nedbám také na ty, neb velmi silné a udatné psy mají; kdyžkoli mě uhlédají, vdycky mne chtějí zamordovati. K tomu sedláci mají pastýře, kteříž moji nepřátelé jsou, a jakž mne rychle uhlédají, ihned náhle po mně křičí." Po třetí opět volal Benediktulus: "Pane, pane!" Vlk vece: "Co chceš, můj synu?'' Benediktulus: "Již koně vedou na pastvu." Dí k němu vlk: "Hlediž pilně, kam je poženou!" Benediktulus vece: "Vidím, že je na louku ženou nedaleko od lesa, na kteréž mnoho stromoví a dříví stojí." I vstav vlk, šel do toho lesa tejně a mlče, aby od žádného vidín nebyl, až právě do křoví mezi herky přišel. I chytiv jednoho dobře tučného koně za chřípě, hned jej porazil a umořil. Toho se vlk až do sytosti najedl i s synem svým Benediktulem.

 

Potom hned Benediktulus šel k vlku a dí k němu: "Pane, chceš-liž mi co ještě rozkázati? Neb již chci zase domů k mateři své, a již tak mnoho toho znám a umím, že mi se není potřebí více učiti. Také již dále nepotřebuji žádného mistra." Vlk řekl: "Jáť bych tobě ještě, jakž bych mohl, jíti preč nedal." Benediktulus vece: "Já nakrátce nezůstanu." Vlk řekl: "Zdá mi se, že potom toho budeš litovati; poněvadž pak zůstati nechceš, jdíž u pokoji a mateře své ode mne pozdrav." A tak Benediktulus vyvstav, bral se zase k mateři své.

 

Vidouci jej pak mátě jeho, řekla k němu: "Pročežs se tak brzo zase vrátil?" Odpověděl Benediktulus.- "Protože jsem se již naučil dosti dobře, a není mi potřebí více se učíti, neb jíž mohu a umím, nerci-li tebe, ale i všecky tvé děti beze vší práce uživiti." Mátě řekla: "Kteraks se tak brzo tomu umění naučil?" On řekl: "Nestaraj se o to, kterak jsem se naučil, ale raději vstana, pojď se mnou." A ona hned s ním šla. On pak rovně též, jak od vlka viděl, an k ovčincům šel, aby něco ulovil, také v noci šel, ale nic nenalezl, aby kde čeho požíti mohl. Potom šel přede dnem na veliký vrch, kterýž nad vsí byl, a tu řekl k mateři: "Této noci jsem okolo ovčínců obcházel a nic jsem nenalezl, čím bychom se poživiti mohli. Již jsem pak chodě ustal, a chce mi se pospati. Protož ty nespi, ale hleď, když dobytek ze vsí poženou, a jakž brzo to uhlédáš, zbudiž mne, a já tobě okáži umění své a tu zkusíš moudrosti mé." Potom dobře před svítáním volala mátě, řkoucí: "Benediktule, můj synu!" - "Co chceš, mátě?" on řekl. Mátě vece: "Již svině jdou na pastvu." Benediktulus řekl: "Na svině já nevážím, jsou plné uhrův, a kdož je jí, tomu se střevní dna bouří, a stává se, že jednomu v hrdle váznou přesedajíce, a časem pro vošklivost." V svítání opět řekla: "Synu Benediktule!" On řekl: "Proč mi nedáš odpočinouti, mátě má?" Ona řekla: "Již krávy a voly na pastvu ženou. Benediktulus dí: "Nevážím také na ty dobytky, neb velmi pilné pastýře mají, k tomu vostražité psy, a velmi veliké i silné; jakž mne oni jediné uhlédají, hned za mnou s velikým štěkáním běží, aby mne chytíce, o hrdlo připravili." Po třetí pak opět mátě zavolala: "Benediktule, mé dítě, můj synu!" Benediktulus zase: "Má mátě, co chceš?" Mátě dí: "Klisny již jdou na pastvu." Syn odpověděl: "Hled pilně, kam jdou" I porozuměla tomu mátě, že na louku jdou nedaleko ode vsi, a pověděla to synu. A on vstav, řekl k mateři: "Zůstaniž ty zde na tomto vrchu, mlčíc, a dívaj se, co já budu dělati, a tak můžeš mého umění a moudrosti zkusiti." A hned vstav, šel tejně a mlče do lesa, aby ho žádnej neviděl, až k herkám přišel, a najvychovanější za chřípě uchytil, domnívaje se, že by mu bez práce sama padnouti měla. Ale herka, vrhši hubou nahoru, nosila ho na chřípích beze vší těžkosti, kdež se zakousl a zavěsil, a přinesla ho až k pastýřům. Vidouci to mátě na vrchu stojeci, počala hlasitě volati: "O Benediktule, mé dítě, nech té kořisti a pojd předse, nechaje toho koně." Ale nemohl zubův ven dobyti, kteréž byl hluboce do chřípí vkousl. Vidouci to mátě, že pastýřové k němu běží, a rozumějíci, kudy to vyniknouti má, jako by rukama lomila a plačíci naříkala: "Běda mně, můj synu, žes tak brzo ze školy vyšel a velikým uměním i moudrostí se chlubil! Již musíš umříti, a mne, mateře své, necháš v psotě, v bídě a v chudobě. Měls toho umění svému kmotru vlku příti!" A tak chlubný a vysokomyslný Benediktulus od pastýřův lapen a zabit jest a z kůže vyvlečen. Potom z ní kožich udělán.

 

Tato báseň napomíná, aby se žádnej mistrem nečinil prvé, než se vyučí. A aby žádný mdlý nepodvoloval se ani nepokoušel o silnější, jako lišťátko toto udělalo, a tak umříti musilo.

Bajka o závistivém psu - 5.0 out of 5 based on 1 review
1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnoceni 5.00 (1 Hodnoceni)

Mnoho lidí jest na světě, ježto jiným toho nepřejí, čehož sami míti nemohou. A snad by jim užitečné nebylo, by pak i to měli; však proto, jakž mohou, ještě vždy jinejm v tom překážejí. O tom slyš takovou báseň.

 

Pes jeden netrefný ležel v jeslech plných sena. Ten nedal žádnému volu, kteryž přišel, toho sena jísti, než vždy na ně vrčel a zuby voškleboval, bráně jim k jeslem přistoupiti. I řekli volové k nemu: "Činíš nám křivdu, našemu přirození závidě, protože přirození tvé tobě nedalo, aby[s] měl seno jísti a nám brániti, abychom my ho také jísti nesměli."

 

Též rovně: Měl kost v ustech svejch, kteréž sám hlodati nemoha, však proto jiným jí hlodati nedal, aniž jí komu přál.

 

Tato báseň oznamuje, že závisti zlehka se vyvarovati nemůžeme, a ačkoli s prací se jí uvarujeme, však ještě proto pokoje míti nemůžeme.

Tygr a liška - 3.6 out of 5 based on 5 reviews
1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnoceni 3.70 (5 Hodnoceni)

Kdysi se vydal lovec s lukem na hon. A tu tygr rozkázal, aby všechna zvířata zalezla do svých skrýší, že prý on sám ukončí tu válku. Ale lovec začal střílet a jeden z jeho šípů tygra zasáhl a zranil. Liška, vidouc ho, jak prchá a jak si nemůže vytáhnout střelu z rány, řekla mu: "Jak se ti mohla stát tato nehoda, když jsi tak mocný? Který tě to poranil odvážlivec?" "Nevím," odvětil tygr, "podle té velké rány bych řekl, že to byl člověk."

Duby a Zeus - 5.0 out of 5 based on 1 review
1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnoceni 5.00 (1 Hodnoceni)

Dubv reptaly proti Diovi, pravíce toto: "Bez příčiny podvedeni jsme bvli v životě; nebo nad všechno rostlinstvo násilné řezům podléháme!" Na to Zeus? "Vy sami vinníky této své pohromy se jevíte; nebo kdybyste neydávali topůrek a k tesařství i rolnictví nebyli užitečni, sekyra by vás nevysekávala!"

 

Někteří, sobě neštěstí sami zavinivše, výčitku nerozumně činí bohu.

Bajka o větru a džbánu - 4.0 out of 5 based on 2 reviews
1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnoceni 4.00 (2 Hodnoceni)

Nešťastný jest člověk ten a často upadá v světskou hanbu a škodu, kterýž svou vysokomyslností vyšní a urozenější, nežli sluší a místo toho jest, jakož se na oko vidí, býti chce.

 

Času jednoho hrnčíř udělal hliněný hrnec a postavil jej na vítr, aby sechl a tak aby snadnější k vypálení byl. I přišla nějaká bouřka a vítr veliký s deštěm se strhl; i tázala se hliněného hrnce, co by byl a kterak mu říkají? I zapomněl jest a nemyslil již, aby hliněný a z měkké země byl, i řekl: "Já jsem džbán, neb mistra mého ruka rozličným točením mne vytočila a vyformovala, abych džbánem byl." I řekl bouřlivý vítr k němu: "Až do této chvíle džbánems byl, ale již se musíš rozplynouti, rozpuštěným a rozmoklým blátem býti, aby[s] poznal, že tvé udělání jest z vody a z hlíny." A ihned rozplynul se džbán a byl blátem jako prvé."

 

Ten příklad učí lidi v jejich stavu zůstávati, nebo to jméno, jsi-li urozený, snadno se dochází, ale zle se drží, aby mělo mocnej býti. Protož jedenkaždej pomysl sám na sebe, neb mnoho o tom psáti jest věc nenávisti plná, protož lépe mlčeti.

Bajka o žíznivé vráně - 3.5 out of 5 based on 2 reviews
1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnoceni 3.75 (2 Hodnoceni)

Opatrnost často nahrazuje oudův nedostatek.

 

Žíznivá vrána přišla k vokovu. V tom nebylo tak mnoho vody, aby jí dosáhnouti mohla. Ráda by byla vokov převrhla, ale té síly, aby to učiniti mohla, neměla. Pohnuvši se pak myslí, hledala všemi obyčeji; kterak by mohla cestu najíti, aby se mohla z něho napíti. Naposledy pak, nabravši kamení drobného, tak ho mnoho do vokova nametala, že voda vystoupila nahoru, a tak žížeň svou uhasila. A vodu zhůru opatrností svou vyvedla, kteréž silou vylíti nemohla.

Bajka o sedláku a mladém býku - 4.5 out of 5 based on 2 reviews
1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnoceni 4.75 (2 Hodnoceni)

Kteříž od přirození zlí jsou, ti těžce k dobrému navedeni budou, ani slovem ani bitím, rovně jako ten bejk, níkterakž se nepoddadí. Mladej, divokej bejk všemi obyčeji se protivil, rohy trkaje, jha na se vložiti nedal, tak že mu sedlák pilou rohy utříti musil, domnívaje se, že by tudy krotší byl a své divokosti zanechal. Potom pojav ho, do jha zapřáhl, aby na poli voral. Když se pak již rohami brániti nemohl, bil nohami. Nemoha pak pluhaře z zadu nohami dosáhnouti, že daleko napřed byl, kopal a zemi s prachem nohami sedláku mezi oči házel. Sedlák, votřásši sobě zase prach s hlavy, řekl z pravého srdce.- "Neníť div, že od toho bejka jsem přemožen, neb přirození jeho zlé vší dobroty prázdno jest. Protož nemůže on ani slovy ani bitím k dobrému přitažen býti, toliko od samého řezníka musí zkrocen býti."

Liška a trní - 3.5 out of 5 based on 2 reviews
1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnoceni 3.50 (2 Hodnoceni)

Liška prchajíc před nebezpečím, jež jí hrozilo, vskočíla do tmí tak nešťastně, že se pobodala do nohou. Takto poraněna jala se hubovati: "Proradné roští," stenala, "uchýlila jsem se k tobě, domnívajíc se, že mi pomůžeš; ale ty místo toho jsi mi způsobilo bolest nesmírnou." "Přeháníš," odpovědělo jí křoví, "neboť ty, jíž nic neuteče, šla jsi i na mne s touž obmyslností, jíž používáš u ostatních."

Ezopovy bajky

Go to top