Žádný se cizím nemá chlubiti ani vynášeti, ale raději každý má, což svého má a což mu přirození dalo, při tom zůstati. O tom jest tato báseň.
Havran, pozdvihši se v své mysli, tak smělý byl, že, kteréž peří pávům vypršelo, to sbíraje, jím se ozdoboval, a tak pyšný býti počal, že již k havranům se znáti nechtěl, ale je potupoval a pávů se přidržel. Vidouce pak pávi ničemného a neznámého havrana, a tomu porozuměvše, že by v jejich šatech u větší poctivosti držán býti chtěl, rozhněvali se na něj a zvytrhovali mu všecko cizí peří; tak ho kousali a rvali, že ho za mrtvého odešli, velmi ho zranivše. Okřáv pak zase nebohý havran, styděl se zase k svému pokolení navrátiti, neb je příliš potupoval a pyšnou myslí jímí pohrdal, toho času, když byl v pávové peří přistrojený. Však pro to, když s strachem k nim přišel, z havranů jeden řekl k němu: "Pověz mi, nestydíš-li se za svou hrdou mysl, žes se vejše vypínati chtěl, nežli na pokolení tvé sluší? Kdyby[s] ty byl v svých šatech zůstal, kteréž tobě přirození dalo, nebyl by[s] od nás mezi cizí tovaryšstvo hnán. Také by[s] od pávův oberván a otrhán nebyl, aniž by byli směli s tebou tak ukrutně nakládati a tebe tak až téméř do smrti zraniti."
Protož jest najlepší věc, aby každý na svém stavu dosti měl.