Štěstí pomáhá dobrým i také zlým, a kterýmž nyní nápomocno jest, těmi potom pohrdá a nenávidí jích. A často se to stává, že závistiví a zlobiví vlastní svou zlostí trestání bývají, a že kůň svého vlastního pána, časem se naň voboře, udeří. Proti tomu Ezop takovou báseň složil.
Jeden vlk shromáždil sobě kořist do pokoje svého a mnoho pokrmů do něho nanosil, aby potom několik měsíců v rozkoši živ býti mohl. Poznavši to liška, záviděla mu toho, že sobě také nenahromáždila, a myslila lstivě, aby jej o to připravila. I přišedši před peleš jeho, o ty pokrmy myslíc, řekla k vlku: "O bratře, ježto jsem tě dávno neviděla, a že jsme již spolu dávno přes pole nevandrovali, velmi jsem se o tebe starala a smutná byla, kde by[s] byl." Vlk poznal lest a závist lišky pro pokrm a špíži, i řekl tato slova k ní: "Ne proto jsi přišla ke mně že by[s] toužila a o mne se starala, nebť vím, že nevěrou prosmrdáš, protož vandruj cestou svou, neb zde, čehož hledáš, nenajdeš." Pro ta slova rozhněvala se liška a šla k pastýři, vymyslivši lest, aby vlka o tu špíži připravila, a takto s ním mluvila: "Chceš-li mí za to co učiniti, teda já tobě povím o nepříteli stáda tvého, že potom nebude se tobě potřebí starati, a toho já tobě chcí v tvé ruce dáti," Pastýř odpověděl, že se jí toho chce odsloužiti. Tu ona mu okázala vlka v jeskyni, kteréhož pastýř zabil. A tudy liška opanovala špíži vlkovu a té se až do sytosti nacpala. Ale škodlivý život není hodný, aby měl živ býti, neb hned potom také liška ukázána byla, a přišed myslivec se psy, poštvav na ní, uhonil ji. Tu řekla liška: "Ó, co jsem já zle udělala, že jsem toho vlka prozradila! Božíť jest to vůle, aby mi se tak stalo, jakož jsem já jiným dělala."
Protož majíť se lidé varovati, aby žádného ničímž neuráželi, jestliže sami uraženi býti nechtějí.