Častokrát křivdáři a liší skrze lest a křivý jazyk nevěrně lidem činí. O tom slyš tuto rozprávku.
Jelen vinil ovci z korce obilé, že by mu dlužna byla a na jmenovitý den dáti přiřekla. A to učinil před vlkem, že on toho povědom byl. Ovce, bojecí se vlka, pro veliký strach dlužnicí se býti přiznala, však dalšího roku žádala. A když ten pominul, opět od ovce, aby mu tomu dosti učinila, míti chtěl. Ovce odpověděla: "Jdi a učeš sobě na vrbě, a chceš-li obilé míti, voř pole a vlka nech, ať po lesích běhá, však já tobě nic povinovata nejsem. Že jsem já se pak tehdy k dluhu znala, k tomu jest mne strach vlka přivedl. Oba dva jste plní lichoty a nevěry. Nedámť vám nic, neb vám nic dlužna nejsem."
Tato báseň učí lidi svého hleděti, a oznamuje, že přinucená přísaha nic neváží.