Strašliví sami sebe mocní nejsou, ale vždycky v starosti jsou, a samo štěstí musí je zachovati. Jakož tato báseň ukazuje.
Jelen, náramně hnán jsa od psů a od myslivců, tak že musil do vsi utéci do jednoho chléva, v němž volové stáli, a těm pověděl, proč by utekl k nim. I řekl jeden vůl k němu: "O bídnej, pročež jsi sem k své smrti utekl? Daleko by[s] byl sebou bezpečnější na poli anebo v lese, nežli kdyžs sem utekl." Jelen zase řekl, proše, aby ho obránili toliko malou chvíli u sebe, a jakž by málo později bylo, že by chtěl dobře bezpečně od nich se odebrati. A s těmi slovy skryl se pod seno. Chtějíce pak pacholci volům slámu, seno, listí a jiné obroky dávati, žádnej z nich jelena neviděl, aniž kdo ho viděl ještě z jinejch služebníkův. I zradoval se z toho jelen a děkoval volům, že by ho tak dobře schovali. Vtom pak přišel pán a ohledoval všecko všudy po dvoře. I řekl vůl k jelenu: "Jestližeť tebe ten neuhlídá, kterýž sto očí má, teda my tebe dobře schováme; pakliť tě uhlídá, tehdyť hned pojednou život odejme." A ihned šel pán k jeslím a ohledoval je, neb prvních dnův nepilnost služebníkův viděl, tak že dobytek byl zchuravěl. Vída pak prázné jesle, a obrok tu nedaleko ležeti, hněvaje se na služebníky a pacholky, bral sám ten obrok, a počal jím zakládati. A uhlídav rohy jelení před sebe vztažené, řekl: "Co je to?" A zavolav pacholkův, tázal se jich, odkud by ten jelen byl? Oni odpověděli, že nevědí. Řekl pán: "Kterak se pak sem dostal?" Oni odpověděli, že pod přísahou nevědí. Pán byl vesel z toho jelena, a divil se, že by ho nižádný hledati nepřišel. I vzav jelena a zabiv ho, byl vesel několiko časův, s přáteli i s služebníky svými hoduje.
Tato báseň ukazuje, že jedenkaždý člověk, vyhnán jsa, mezi neznámejmi bezpečen sebou není, a že samo štěstí musí ho zachovati. A přes to, že jedenkaždý hospodář musí k svému sám přihlédati, nechce-li, aby jemu jeho hynulo.