Bajka o mouše a mravenci - 2.5 out of 5 based on 2 reviews
1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnoceni 2.75 (2 Hodnoceni)

Kdož se sám chválí, často ho jiní hanějí a posmívají se mu.

 

Jakož se jedné mouše přihodilo, kteráž se s mravencem o větší čest a chválu, kdo by z nich míti měl, zasadila. A předkem moucha počala se vysoce chváliti a chlubiti svou velikou mocí, kterou by měla, řkouci k mravenci: "Což umíš, že chvála tvá jest naší podobná? Tvé obydlí jest v děrách a v skalních rozsedlinách, mé jest na palácích královských. Já pokrmův královských požívám, ty se ječmenem a obilím živíš, nápoj svůj z země vytahuješ a sseš, ale jáť piji ze zlatnic a stříbrnic. A když se svaté oběti působá, já nejprvnější jsem, kteráž střev vokušuji. Králi na hlavu sedám, všech najpěknějších panen a paní se dotejkám, jejich líce mile líbám, čehož ty ničehéhož dojíti nemůžeš. Protož ty a pokolení tvé hodno jest potupy a pohanění." Mravenec zase řekl k muše: "Jak hanebný a mrzký pták jsi ty, svůj nepokoj a svou neřest vychvaluješ. Pověz mi, kdo jest vděčen tvé přítomnosti? Jak jsi vzácna u králův a u pěkných paní, panen, o kterýchž jsi se zmínila, kterýmž ty všetečně a směle proti jejich vší v§li po hlavách i po lících létáš? A ještě pravíš, že to máš v své moci, a toho nepravíš, jak za nevzácného hostě tebe mají. Kamžkoli přijdeš, odevšud tě ženou a s velikým hlukem tě po všech místech honí, jako nějakého nepřítele. A toliko v létě něčím jsi, v zimě žádný neví, kam se děješ. Ale já vždycky v dobré mysli trvám, v zimě jsem bezpečen sebou v obydlí svém, vždycky jsem zdráv, vesele živ jsem. Ale ty, když živa jsi, oháňkami tě zahánějí, kteréž pro tebe obzvláštně dělají a jednají."

 

Tato báseň jest proti nepokojným, kteříž by se toliko vždycky rádi hryzli a vadili, a jenom proto, beze všeho užitku, aby se těmi věcmi, kteréž hanebné a mrzké jsou, chlubili.

Bajka o mouše a o mezku - 5.0 out of 5 based on 1 review
1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnoceni 5.00 (1 Hodnoceni)

Čas a místo častokrát strašlivého a mdlého smělého proti většímu a silnějšímu činí, a působí, že najstrašlivější, kteříž žádnému škoditi nemohou, k většímu doufání nežli jiné přivozuje. O tom Ezop takovou báseň složil.

 

Moucha jedna, vsedši na mezka podlé voje, hněvivě ho trestala, řkouci.- "Jaks tak lenivý, jdi rychleji, nebť já tebe v čelo zabudnu, aby[s] spěšněji šel." Mezek k tomu řekl "Já se tvejch slov kusa nebojím, než toho, kterýž na sedle sedí, a ústa má uzdou spravuje a udidly mnou, kamž chce, hejbe, maje mne po své vůli, a k tomu bičem praskaje, před se mne žene. Tohoť se já bojím a ne tebe, nebť sobě tebe nic nevážím, ačkoli se zdáš zpurná a strašlivá v slovích svých, však žádnému silnému nic učiniti nemůžeš. Protož nedrž mnoho o sobě, neb s nic býti nemůžeš."

Bajka o žábě a volu - 5.0 out of 5 based on 1 review
1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnoceni 5.00 (1 Hodnoceni)

 

Nuzní, když se v své mysli pozdvihnou, domnívajíce se, že by mocným podobni býti mohli, takoví padají a pro svou vysokou mysl zkažení bývají, jakož tato rozprávka oznamuje.

 

Žába, vidoucí vola na pastvě, sama u sebe myslila: "Kdyby[s] ty také svou svraskalou kůži rozdula a roztáhla, mohla by[s] dobře tak veliká býti, jako jest ten vůl." A počavši se nadýmati, vzeptala se žáběte, řkouci: "Zdá-liť se, že tak veliká jsem jako ten vůl?" Žábě odpovědělo: "Nikoli". A ona opět ještě více se nadula, řkoucí: "Již-li?" Žábě odpovědělo, že žádného podobenství není. A po třetí se naduvši, rozpukla se a umřela.

 

Z tohoť ono obecné přísloví pošlo: "Nepříliš se nadejmaj, aby se[s] nerozpukl", to jest: "Nemáš býti pyšným a vysokomyslným, nebť sobě tebe nic vážiti nebudou."

Bajka o lišce a o čápu - 3.0 out of 5 based on 5 reviews
1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnoceni 3.10 (5 Hodnoceni)

Čeho sobě nechceš, nečiň toho jinému. O tom praví tato báseň.

 

Liška zvala čápa k večeři, a když přišel, představila před něj na velikém taléři řídkou kaši. A tu liška po své vůli lízala, ale čáp nemohl jí ničímž užíti, než musil zase domů lačnej jíti. Po několika pak dnech málo zval čáp zase lišku k sobě k večeři a postavil před ni velmi strojné jídlo v sklenné, vysoké a úzké nádobě. I počal sám najprvé jísti svými dlouhými pysky, potom pobízel lišky, aby jedla. Ale liška hned porozuměla lsti čápově. K nížto čáp řekl: "Jakožs ty mně svého pokrmu udělila, tak vezmi jej sobě zase. Jestližeť se pak to nelíbí, odpust mi, nebť jest odplata vzájem. A také hanba a pohanění zase pohaněním má zaplacena býti."

 

Tato báseň učí, že se žádnej štváti nemá, a že každej to trpělivě sám snésti má, což druhému učinil.

Bajka o kolčavě a o hospodáři - 5.0 out of 5 based on 1 review
1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnoceni 5.00 (1 Hodnoceni)

 

Často se stává, že užitečná služba se neodplacuje, předkem, když dobrým úmyslem, aby slouženo bylo, se neděje. Tak tato báseň praví.

 

V domu jednom myší mnoho pochytala kolčava, potom sama od hospodáře domu byla polapena. I porozuměvši tomu, že by ji pán zabiti chtěl, řekla k němu: "Pane, máš mi milostiv býtí, neb jsem dům tvůj čistila a německé myši z něho vyprazdňovala." K tomu hospodář řekl: "Toho jsi ty k mému dobrému nečínila, ale sobě k užitku a ku pokrmu, a také, aby, což ony jedly, ty sama jísti mohla, když by ony zlapány byly, a snad ještě aby[s] i jinam nosila. Protož neníť potřebí, abych já tobě z té služby děkoval. Kdyby[s] ty mi byla takovou službu pro mé a ne pro své dobré činila, teda by bylo slušné, ať bych milostiv byl a tobě se za to odplatil. Ale takto musíš umříti."

Bajka o lvu a o pastýři - 5.0 out of 5 based on 1 review
1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnoceni 5.00 (1 Hodnoceni)

 

Mohoutní mají vděčni býti a pamatovati na dobrodiní, kteráž se jim časem od chudých dějí, a když něco dobrého od nich přijali. Neb ačkoli dlouho se nevodplatí, však proto nemají v zapomenutí přicházeti.

 

O tom tato báseň nám oznamuje.

 

Času jednoho, když se po lese lev toulal, hledaje sobě pokrmu, i vstoupil tuze na nějaký osten, kterýž mu uvázši v noze zůstal. Ta mu tak byla otekla a opuchla, že na ní dostoupiti nemohl. I šed k jednomu pastýři přes pole, kulhal a více toliko na třech nohách skákal, a proti pastýři vocasem vrtě, k němu se dobrotivě ukazoval. Však proto se nicméně nebál pastýř, ale zarmoucen byl v mysli své, vida ho jdoucího k sobě; i metal jemu beránky a ovce, aby ho ukrotil, a sám sebou aby bezpečen byl. Ale lev nestál o žádné jídlo a nic jiného od něho nežádal, než aby mu pomohl, a kladl svou hlavou nohu na klín pastýřovi. Pohleděv pak pastýř lvu na nohu, uhlédal ránu a okolo ní veliký otok; ihned porozuměl žádosti lva, a vzav ostré šídlo, velmi tiše mu tu ránu otevřel. A jakž talov vypuštěn byl, vyšel i ten trn aneb osten s tím talovem, a ihned lev poznal, že mu lépe bylo. Chtě se pak mu za to dobrodiní odplatíti, lízal jemu ruce a po boku se mu posadil, a přijav poněkud svou první sílu, šel čerstvě a jako zdravý od toho pastýře. V krátkém času potom lapili toho lva, a aby s ním kratochvíl při nějakých sňatcích mívali, jej chovali, při kterýchžto kratochvílech udatní muži s udatnými divokými zvířaty zacházeli, šermovali a potěšení mívali. I stalo se, že ten pastýř také toho času jat byl pro svůj nějaký zlý účinek, ježto pro něj hrdlo byl propadl. I nalezli takový ortel, aby svobodným divokým zvířatům k snědění byl předvržen. Pastýř ten veden a puštěn byl mezi ta zvířata, a hned lev přibral se k němu ukrutně, a poznav ho, mravně a s poctivostí k němu přistoupil, a pozdvihši očí svejch i obličeje, zařval proti lidu, a skákaje sem i tam k lidu, radoval se z toho. A posadiv se k pastýři, tak se mu vokázal, jako by mu oznamoval, aby domů šel, a nijakž od něho jíti nechtěl, ale vždy při něm byl, jako bráně ho. I porozuměv pastýř tomu, že ten lev s ním býti chce, hned se domníval, že by to ten byl, kteréhož někdy v lese viděl a jemu otok vypustil i jej uzdravil. I chtěli, aby lev od něho odšel; ale on nikterakž nechtěl, než při něm byl k obraně jeho.

 

Vida to lid, velice se tomu divil a tázal se pastýře, kudy to přichází, že ten lev tak ho velmi miluje? A když lidu příčinu pověděl, vzložil prosbu na nejvyšší moc, prose, aby mu milost učiněna byla. A tak ten pastýř vyproštěn byl a oba ven vypuštěna, lev do lesa a pastýř do domu svého.

 

Z toho všíchni lidé učiti se mají, aby vděčni toho byli, což dobrého od koho vezmou.

Bajka o voslu a frýzu - 5.0 out of 5 based on 1 review
1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnoceni 5.00 (1 Hodnoceni)

O změnění času a štěstí slyš tuto báseň, že šťastní a mocní nemají nuzných a bídných potupovati ani jim křivdy činiti, ale mají se rozpomenouti, jak jest štěstí velmi vrtlavé, a v té vrtlavosti že se velmi brzo změní.

 

Výborný frýz, s zlatým sedlem i s uzdou zlatou, k tomu v předrahém deku a velmi přípravném, potkal se s obtíženým a umordovaným voslem na jedné cestě. Vosel pak ustav, jedno cestou jda, druhé obtížen jsa břemenem, nemohl pro ustání tak brzo frýzovi s cesty ustoupiti. K kterémužto frýz řekl: "Byť mi tak nebylo, a sotvá se držím, dalť bych nohou v to tvé břicho, protože mi, pánu svému, s cesty nevaruješ a nepostojíš, až bych já tě pominul." Vosel převelice se lekl pohrůžky jeho a veliké nadutosti mysli. I vzdechši, volal k Bohu a šel před se cestou svou. Ne po mnohém času potom utížili tomu koňovi, jezdíce na něm a příliš honíce, takže škaredá místa na sobě měl a náramně hubený byl. I rozkázal ho pán jeho do vsí dáti, aby tam na pole hnůj vozil. A tak, zapřáhše ho, velikou práci naň vzkládali, tak že příliš nuzným byl. Jednoho pak času pásl se vosel na jedné louce, i uhlédav toho frýza bídného, an nevymluvně těžce táhne, poznav jej, takto k němu řekl: "O bídný, k čemu jest již tobě strojná příprava? Kdež máš své drahé sedlo a drahou uzdu? Kde podoba těla tvého? Kde tvá přílišná smělost proti mně voslu? Jíž, zdá mi se, musíš zůstati v našem sedlském stavu. Anoť poň tvá zpurná mysl přestala; jižť se menší, nežli jsi sám, posmívá."

 

Tato báseň napomíná mohovité, aby chudých nepotupovali, zvláště v ten čas, když by se jim dobře vedlo, a když na šťastném místě postaveni jsou, aby se jím neposmívali, když by se jim kolo štěstí obrátilo, a jakož jest věc vrtká, jinam šinulo.

Bajka o lvu a koni - 5.0 out of 5 based on 1 review
1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnoceni 5.00 (1 Hodnoceni)

Žádný nechlub se uměním, kteréhož neumíš, neb sice hanbu míti budeš. Jakož tato báseň anebo fabule oznamuje.

 

Přesilný lev, vida, an se kůň na louce pase, myslil, kterak by se moudře k němu přilouditi mohl, aby, chytě ho, snědl. I loudil se k němu mlče, přítelem se pravě a že by byl dobrý tovaryš a lékař. Ale kůň, porozuměv zlé lsti jeho, nechal ho tak při té jeho víře. Však proto myslil, jakou by cestu té lsti vyhledal, aby lvovu úmyslu odepříti mohl. I skrčil jednu nohu zadní, jako by ho velmi velice bolela, řka: "Bratře lve, nastoupl jsem na trn, poněvadž pak ty lékařem jsi, raduji se z příchodu tvého a prosím tebe, aby[s] mi spomohl." Lev dobrotivě šel zzadu k koni, jako by na tu bolest pohleděti chtěl. (A to všecko pokrytě, nic jináč než jako přítel, skrejvaje a přikrejvaje pokrytstvím lest svou). A když ohledovati chtěl, udeřil kůň lva v čelo nohou, až se převrhl, a hned, jakž nejrychleji mohl, odtud utekl. Lev tu dlouho leže, hnouti se nemoha, a jako říkaje umrlý. Po dobré chvíli, přišed sám k sobě, neuhlídal více koně, ale nalezši, že mu všeckno čelo i všeckna hlava zbita byla, řekl: "O jakou jsem já dobrou záplatu za nemoudrost svou vzal, ježto jsem se k němu byl mlče přiloudil a dobrotivě se k němu okázal; i chtěl jsem se potom lékařem dělati, ježto jsem se lékařství neučil. Právěť mi se stalo, nebo kdybych byl přišel jako nepřítel, bylo by mi se zdařilo, a tato škoda ani hanba byla by mi se nestala."

 

Protož jeden každej zůstaň při tom, čímž jest, a vystříhaj se lži.

Ezopovy bajky

Go to top
JSN Boot template designed by JoomlaShine.com