Bajka o dvou psech - 5.0 out of 5 based on 2 reviews
1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnoceni 5.00 (2 Hodnoceni)

Pokorná a pochlebná slova, anebo pěkné mluvení, často lidí přivozuje k veliké škodě. Protož, abychom pochlebníkův a lahodných řečí podávajících nepřijímali, ale jich se varovali, Ezop tuto báseň složil.

 

Jednoho času tísta, jsoucí březí a mající se položíti, pokorně lahodnejmi slovy psa prosila, aby jí popřál v peleši své místa. Pes, dav se namluviti, přál jí toho a hned jí z peleše postoupil a ji tam vpustil. Ona pak když tam dlouhý čas ležala, a již mladí že velicí bylí, prosil pes, aby se zase vystěhovala a peleš jemu vyprázdnila. Ale ona toho učiniti nechtěla. Nevelmi mnoho potom žádal pes opět, prose, aby mu to podlé té víry učinila, kterouž od něho poznala, a jemu z peleše varovala. K tomu tísta nadutě a hrdě odpověděla: "Proč mne neprávě a nespravedlivě několikrát trápíš? Cožpak chceš proti mně a proti všem mým býti? Pakli jsi silnější nežli my všickni, teda já tobě chci z peleše varovati."

 

Takť často dobří a přívětiví skrze lahodné a pochlebné mluvení statky své ztracují a o ně přicházejí.

Bajka o voslu a lvu - 5.0 out of 5 based on 1 review
1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnoceni 5.00 (1 Hodnoceni)

O svémyslném, bláznovém, posměšném člověku mudřec tuto báseň složil.

 

Někteří lidé potupují sebe vyšší, ježto z toho veliké zlé jim nastává. Jako tento vosel, potkav se se lvem, řekl k němu: "Pozdravuji tebe, bratře." Lev pak to snesl a nedal mu žádné odpovědi, ale potupil slova jeho a hlavou na ně kynul, pomysliv sám při sobě: "A já bych nechtěl tím marným a ničemným hovadem svejch zubův poškvrníti, aniž bych chtěl oust odevříti, abych se měl s ním vaditi. Neb kdybych se s ním oč zasadil, musil bych ho nebo mne plundrujícího, aneb po kusích roztrhaného, nechati a odjíti: protož lépeť jest bláznovému hovadu to přeslechnouti."

 

Tato báseň učí, aby lidé rozumnější něco na bláznových snášeti umělí, a blázny aby ochraňovali, kteříž někdy moudřejším něco bláznové přemluví.

Bajka o dvou myších - 3.0 out of 5 based on 3 reviews
1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnoceni 3.00 (3 Hodnoceni)

 

Mnohem jest lépe v chudobě bezpečně živu býti nežli v bohatství pro strach a starostí schnouti a vadnouti. Jakožto báseň tato oznamuje.

 

Myš domácí přes pole vandrovala, a žádána jsouci od polní myši, aby u ní hospodou byla, od ní jest přijata a znamenitě v její malé dupce ctěna, tak že žaludy a ječmenem nakrmena byla. Když pak zase se vracela, svou cestu dokonavši, k polní myši se navrátila a jí prosila, aby s ní šla a také, co by měli, jedla. Tak se stalo. I vešli spolu do jednoho pěkného domu, v kterémž byla špižérna aneb sklep, plný rozlíčných pokrmův. Ty ukázavši domácí myš, řekla: "Mnedle, jez tyto dobré pokrmy, pokudžť se líbí, neb já jích mám na každý den nazbyt dostí." A když již rozličnejch pokrmův požívaly, tehdy přiběhl během klíčník a u dveří se rumploval. Myši, lekše se, utíkaly, domácí do díry sobě známé, ale přespolní nebyla tu dír svědoma, tak nevěděla, kam běžeti, než po stěnách sem i tam se drala, a již po svém životu byla pustila. Když pak ten šafář ze sklepu vyšel a dvéře po sobě zamekl, řekla domácí myš k přespolní: "Proč se sama děsíš tvým běháním a utíkáním? Mnedle jezme a mějme dobrou vůli a přebírajme se v těch pokrmích, nebo neboj se, zde se nemáme oč staratí, než toliko buďme vesely." Odpověděla polní myš: "Schovaj sobě své pokrmy a buď s nimi vesela, neb ty nemáš žádné starosti ani péče, ani také úzkosti aniž tebe také co trápí títo každého dne zámutkové; já také dobře a střídmě na poli míti se budu, a vždycky vesela budu, žádné péče o nic míti nebudu, žádného zámutku báti se nebudu. Ale ty vždycky pečlivá budeš, a nikdá sebou bezpečna nebudeš, vždycky na tebe pasti nastrahovati a léceti budou, aby tě polapili. Kočky tě ustavičně proháněti budou, a pro jich pokrmy bez přestání obecně všichni tebe nenáviděti budou."

 

Tato báseň trestce ty lidi, kteříž se s vyššími stovaryšují, aby od nich něco dosíci mohli, čehož jim štěstí nikdá nepůjčilo, aniž se jim kdy to podařilo. Protož mají lidé takoví pokojný život vyvoliti a raději bezpečnější sebou v svém malém obydlí býti, nežli toho žádati, což by jejich přirození nepříslušelo, aneb což by jim obyčejného nebylo.

Bajka o vorlu a lišce - 4.5 out of 5 based on 2 reviews
1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnoceni 4.75 (2 Hodnoceni)

Velicí a mocní nemají nižších potupovati. Jakož tato rozprávka oznamuje.

 

Vorel a liška, přátelství s sebou a známost učinivše, aby od sebe daleko nebejvali, na tom se snesli. A toho přátelství potvrdili tím, že sobě přivykli. Vorel pak na vysokém stromě hnízdo sobě složil, a liška hned tu od něho nedaleko na zemi mladé vyvedla. Když pak času některého vyšla, aby se popásla, vorel nemaje, co by jedl, sletěv do chrastiny dolů a mladé lišky pobrav, spolu s rodinou svou je pojedl. Vrátivši se pak liška a tomu porozuměvši, co by se přihodilo, ne tak velmi pro rodiny své smrt se rmoutila, jako pro to, že se pomstíti nemohla. Neb létati nemohouci, létajícího vorla uhoniti nemohla. Však proto z daleka stojeci (což jest obyčej těm, kteříž se pomstíti nemohou) nepříteli svému zlořečila a jej klela. Nemnoho pak potom, když jacísi kozu obětovali na poli, sletěv vorel dolů, kus té oběti s uhlím řeřavým pochytiv, do hnízda vnesl. Když se pak vítr strhl a oheň se roznítil, vorlíčata, nemajíce ještě žádného peří, opečená na zemi spadala. A liška přiběhši, před ním, když na to vorel hleděl, všecka je pojedla.

 

Báseň znamená, že ti, kteříž přátelství ruší, ačkoli pomsty nemívají od nedostatečnějších sebe pro jejich mdlobu, však proto od Boha pomsty neucházejí.

 

Tato rozprávka učí, že vyšší nemají nižších potupovati, aby trestáni nebyli ohněm pomsty a spravedlnosti Boží. Jakož také stará báseň o tom jest, jinými slovy, ale k témuž rozumu. A třetí také o vorlu a o hovniváli.

Bajka o vorlu, hlemejždi a vráně - 4.5 out of 5 based on 2 reviews
1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnoceni 4.75 (2 Hodnoceni)

Kdož opatřen jest a sebou bezpečen, ten se vystříhej, aby mu skrze zlou radu uškozeno nebylo. O tom Ezop mluví takto:

 

Vorel pochytil hlemejždě velikého, a nohou ho sobě drže, vyletěl s ním vysoko do povětří. Však hlemejžď tak se do své škořepiny vtáhl že mu vorel nemohl nic uškoditi, ani ho z ní vytáhnouti. Tu potkavši jej vrána, pochlebovala mu, řkouci: "I cos velmi dobrou věc uhonil, ale, leč ji rozbiješ, jísti jí nebudeš, a daremní tvá práce bude." Ihned vorel připověděl vráně kus toho lovu, aby mu k tomu radila. Vrána jemu takovou radu dala, řkouci: "Leť nahoru až k nebi, a pust jej na velikej kámen, a škořepina aneb ten žabinec jeho se rozrazí, a tak před sebou pokrm ležeti uhlédáme a s veselím se poživíme."

 

Skrze tu lstivou radu této vrány zkažen jest hlemejžď a orlovi s vranou pokrmem učiněn, ačkoli od přirození domkem a přepevnou škořepinou opatřen jest.

Bajka o havranu, sýru a lišce - 3.7 out of 5 based on 6 reviews
1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnoceni 3.67 (6 Hodnoceni)

Lidé, kteříž pochlebníků a řečí lahodných podávajících slova přijímají, oklamáni bejvají. Jakož tato rozprávka ukazuje.

 

Havran, vzav sejr na vokně, letěl s ním na jeden vysoký strom. Uhlédavši jej liška, zachtělo se jí toho sejra. I promluvila k němu lahodnými slovy, řkoucí: "O havrane, kdo jest tobě podobný? Neb žádný pták nemá takového peří, jako ty. A nevím, aby pěknější pták mohl nalezen býti, kdyby toliko k té kráse nějaký hlas měl; než tak mám za to, že máš hlas přiobhroubný." Havran se radoval z té marné chvály, a chtě se více zalíbiti a hlas svůj okázati, vztáhši krk, silně zkřikl. A jakž ústa odevřel, hned mu sejr vypadl. Ten pochytivši chytrá a lstivá liška, rychle jej pohltila. Teprvá havran přestal, porozuměv tomu, že slova té lišky líbezná s lstí a nevěrou byla smíšená.

 

Protož napomíná tato báseň obecně, pochlebníkův aby se střáhli a jich se varovali.

Bajka o voslu a o štěněti - 3.3 out of 5 based on 3 reviews
1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnoceni 3.50 (3 Hodnoceni)

Kdo k slušné službě není ustanoven a k ní se nehodí, ten nemá se tříti vyššímu a lepšímu sloužiti, neb služba jeho příjemná nebude. O tom slyš tuto báseň:

 

Vosel, vida štěnátko, kterak pěkně od pána svého navedeno jest, že každý den s pánem se milkují a s sebou pěkně nakládají, tak že pán se s ním pohlazuje, jísti mu z svého stolu dává, a všecka čeled domácí mu folkuje, myslil sám u seb: "Kdyžť toto tak malé nemilé zvířátko tak pán můj miluje i všeckna čeled pro to špatné lísání a umílení, jak mnohem více budou mne milovati, když já se k němu budu ulisně míti a umíleti. Mnohem lépe to se mu líbiti bude, že já veliký jsem a lepšího rodu nežli pes, a k mnohým věcem jsem užitečnější než to štěně, protož mnohem hodněji ctěn budu. A rozváživ ty věci vosel u sebe, uhlédal pána, an domů jde; hned běžel proti němu a ukázal radost svou řváním svým, a zpav se, vložil se svejmi přednímí nohami pánu na ramena, a počal jemu okolo oust čenichati a vokolo tváři sem i tam se umíleti, tak že na něm i šaty zmazal. A když nepodobně těžce na pánu ležel, pán zavolal na služebníky, aby ho té kratochvíle zbavili, a aby toho vosla prázden býti mohl. Tu všecka čeled na vosla s sochory, s kyjmí i s kamením běžela, a utloukli ho po hřbetě i po bocích, že v něm několik žeber zlámali, a ubitého zase jej k řebříku neb k jeslem přivázali, tak že ho ledvá s duší pustili.

 

Tato báseň ukazuje, že žádný nemá se vysokomyslně pozdvihovati, aby se měl u větší službu tříti, nežli by jemu náležité bylo.

Bajka o lvu a o myši - 2.5 out of 5 based on 2 reviews
1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnoceni 2.75 (2 Hodnoceni)

Ačkoli člověk nevážný anebo prostý stavu nižšího vyššímu něco potupného nebo nepravého učiní, zvláště nechtě, a když prosí, aby mu to provinění z nechtění učiněné odpuštěno bylo, má se státi, neb přichází čas odplaty, a že i nuzní mohou časem mocným neb bohatým prospěti. O tom slyš takovou báseň:

 

Lev spal v lese toho času, když se polní myši tekly a spolu pohrávaly. Z nechtění jedna z nich na lva vskočila. Lev procítiv, rychle ji pochytil. Myš žalostivě ho prosila, aby jí tu vinu odpustil, pravěci, že toho svévolně neučinila, a také oznamovala jemu, kterak by jich množství spolu pohrávalo, ona pak sama, nechtíc, a žádná jiná na něho že vskočila, však za milost prosí, aby ta příhoda jí milostivě vážena byla. Lev, rozváživ to u sebe, že by pomsta velmi chaterná byla proti jedné myši, a větší lehkost z toho nežli čest že by mu byla, tomu rozuměje, odpustil myši vinu a dopustil jí odjíti. Myš s vděčností a s děkováním od něho odešla. Po několika pak dnech málo lev vpadl do tenat. A porozuměv tomu, že by jat byl, počal velmi silně a žalostivě řváti a křičeti, a s velikou těžkostí na své neštěstí naříkati. Uslyšavši to myš, hned k němu běžela, aby zvěděla, co by to bylo, aneb jaké neštěstí by ho potkalo. Poznavši pak to myš, že by jat byl, řekla k němu, těšíc jej, aby se nic nebál, že mu se chce za dobrodiní jeho, kteréž jí byl učinil, odplatiti, a toho dobrodiní že jest vděčna, dokázati. I všeckny chytrosti a lsti k tomu vězení přiložené vyhledavši a je poznavši, vzala před se práci zubův svých a počala překusovati a rozvazovati všeckny uzly té vazby, a všecky její chytrosti v nic obrátivši, tudy lva vysvobodila a vesele do lesa odeslala.

 

Tato báseň učí, že malých a nížších nemáme potupovati, nebť přichází hodina, že, což jsme koli komu učinili, všeckno se nám nahradí.

Ezopovy bajky

Go to top
JSN Boot template designed by JoomlaShine.com