Podrobnosti

Kategorie: Ezopovy bajky

Jedenkaždý člověk tak se má řediti v skutcích svých, aby rozumem toho dovedl, čehož životem a rukou dovésti nemůž. Jakož nám tato fabule anebo báseň ukazuje.

Kolčava tak se velmi zstarala, že myší honiti nemohla, ani za nimi běhati. I vymyslila lstivou cestu, aby nepotřebovala za nimi běhati, a skryla se pod mouku, kdež obyčejně myši pokrmů svých hledaly a po tmě se tloukly, aby tu bez práce mohla myši lapati. I přišly bídné myši, o té lsti nic nevědouce, a tak lapány byly jedna po druhé od kolčavy. Naposledy přišla stará myš, kteráž rozličné lsti a chytrosti již věděla a jak živa byla, poznala pasti, dráty, vosidla a jiné lsti k lapání myší vymyšlené. I porozuměvši zlému a lstivému nálezu kolčavy, řekla k ní: "Ty vábíš k sobě nevinné myši a žířeš je, ale mne svým šibalstvím a chytrostí nepolapíš, nebť jsem všecky lsti poznala, kteréž by koli proti nám mohly vymyšleny býti."

Podrobnosti

Kategorie: Ezopovy bajky

Liška běžela mimo vinný vysoký keř, a vidouci, že na něm hrozny zralé visí, zachtělo se jí jích. I hledala rozličných cest, jak by těch hroznův dojíti mohla, s rozbížkou i s doskokem. Ale tak jsou vysoko byli, že jich nikterakž dojíti nemohla. A porozuměvši tomu, že nic nezpůsobí, odtud preč běžela, a obrátila své pokoušení a k těm hroznům chtivost v radost, řkouci: "Však jsou ti hroznové ještě kyselí, protož já jich jísti nechci, ač bych jich proto dojíti mohla." Tato báseň znamená, že muž moudrý má se tak ukázati, jako by toho nechtěl ani žádostiv toho byl, čehož míti nemůže.

Podrobnosti

Kategorie: Ezopovy bajky

S tyrany a s ukrutníky bydleti není dobře. Mluviti s nimi jest nebezpečné a mlčeti mučedlnictví, jakož tato fabule praví.

Času toho, když se silný lev sám králem nad zvířaty udělal (chtě sám sobě chválu dobrou a pověst udělati, jakož králové obyčejně to dělají při počátku spravování svého), že své obyčeje chce změniti, a že se odříká vší všetečnosti i zlých činův, kteréž prvé číníval, příříkal. A při tom se zavázal vysokou přísahou, že žádného zvířete nechce ničímž nikdá uraziti, a svých pokrmů že chce požívati beze všeho krve prolévání, i všecku neporušitedlnou věrnost že chce zachovati. Po některém pak času litoval toho slibu a závazku lev, a nemoha přirození svého změnití, některých zvířat tajně k sobě povolal, jednokaždé zvláště veda, a tázal se o vymyšlenou sobě věc, totižto, smrdělo-li by mu z oust. A kteráž pověděla, že by mu smrdělo, tu hned beze vší lítostí roztrhal, kteráž pak pravila, že by nesmrdělo, aneb zhola mlčela, tu také roztrhal. Potom se vopice také tázal, zda by mu z oust smrdělo? Ta odpověděla: "Raději se vzeptaj, voní-li; nebo jako nějaká skořice, taková z nich vůně vychází, a jako vůně od pečitého, kteréž se na oltářích bohům obětuje." Pro laskavou a sobě libou odpověď nic jí na ten čas neučiníl, ale myslil, aby jí, čímž by mohl, uškodíl. A jak by ji mohl oklamati a to vykonati, bílil se, jako by nemocen byl a lékaře potřeboval. Ohledavše pak lékaři puls a vodu jeho, a nalezše přirozený puls, jakž má býti, i řekli: "Nic jiného nepotřebuje, než aby lehučké k zažívání pokrmy jedl, a zatím zase chut k jídlu míti bude." K tomu řekl lev (jakož králům možné jest učiniti, což chtějí): "Vopíčího masa ještě jsem nikdá nekoštoval, toho bych rád zakusil." A hned mu vopice přinešena byla, aby jedl. Ač pak koli prvé jej chválila a pochlebně mu mluvila, však nyní musila mlče umříti.

Z toho rozuměti se můž; kterak tyranové a ukrutníci po své vůli mnohé lidi bez příčiny mordují, nechť oni pak mlčí neb mluví.

Podrobnosti

Kategorie: Ezopovy bajky

Mnozí po smrti trestáni bejvají. Protož žádný sobě smrti nemá žádati, domnívaje se, že by po smrti sebou bezpečen býti měl jako tato báseň nás učí.

Kramář jeden bral se přes pole, veda s sebou velmi obtíženého vosla, kteréhož náramně velmi bil, pospíchaje na jarmark, a naděje se, že by mnoho měl zejskati a veliké peníze utržiti. Pro tu tak velikou práci žádal vosel smrti. A málo po tom umřel vosel od velikého bití a práce. Domnívaje se pak, že by měl již odpočívati a žádné práce nemítí, i když ho z kůže vytáhli, udělali z ní buben, a mnohem více bili než prvé.

Fabule tato znamená, že každý člověk břemeno své má trpělivě nésti, aby naň těžší vzloženo nebylo.

Podrobnosti

Kategorie: Ezopovy bajky

Strašliví sami sebe mocní nejsou, ale vždycky v starosti jsou, a samo štěstí musí je zachovati. Jakož tato báseň ukazuje.

Jelen, náramně hnán jsa od psů a od myslivců, tak že musil do vsi utéci do jednoho chléva, v němž volové stáli, a těm pověděl, proč by utekl k nim. I řekl jeden vůl k němu: "O bídnej, pročež jsi sem k své smrti utekl? Daleko by[s] byl sebou bezpečnější na poli anebo v lese, nežli kdyžs sem utekl." Jelen zase řekl, proše, aby ho obránili toliko malou chvíli u sebe, a jakž by málo později bylo, že by chtěl dobře bezpečně od nich se odebrati. A s těmi slovy skryl se pod seno. Chtějíce pak pacholci volům slámu, seno, listí a jiné obroky dávati, žádnej z nich jelena neviděl, aniž kdo ho viděl ještě z jinejch služebníkův. I zradoval se z toho jelen a děkoval volům, že by ho tak dobře schovali. Vtom pak přišel pán a ohledoval všecko všudy po dvoře. I řekl vůl k jelenu: "Jestližeť tebe ten neuhlídá, kterýž sto očí má, teda my tebe dobře schováme; pakliť tě uhlídá, tehdyť hned pojednou život odejme." A ihned šel pán k jeslím a ohledoval je, neb prvních dnův nepilnost služebníkův viděl, tak že dobytek byl zchuravěl. Vída pak prázné jesle, a obrok tu nedaleko ležeti, hněvaje se na služebníky a pacholky, bral sám ten obrok, a počal jím zakládati. A uhlídav rohy jelení před sebe vztažené, řekl: "Co je to?" A zavolav pacholkův, tázal se jich, odkud by ten jelen byl? Oni odpověděli, že nevědí. Řekl pán: "Kterak se pak sem dostal?" Oni odpověděli, že pod přísahou nevědí. Pán byl vesel z toho jelena, a divil se, že by ho nižádný hledati nepřišel. I vzav jelena a zabiv ho, byl vesel několiko časův, s přáteli i s služebníky svými hoduje.

Tato báseň ukazuje, že jedenkaždý člověk, vyhnán jsa, mezi neznámejmi bezpečen sebou není, a že samo štěstí musí ho zachovati. A přes to, že jedenkaždý hospodář musí k svému sám přihlédati, nechce-li, aby jemu jeho hynulo.

Podrobnosti

Kategorie: Ezopovy bajky

Tato báseň vypravuje, jak milá věc jest a veselá v svobodě a v vlastní vůli živu býti, zvláště beze všeho závazku. Jakož se tomu může skrze tohoto psa a vlka rozuměti.

Ti se sešli spolu v jednom lese. I řekl vlk psu.- ,,Medle, bratře, kudy to přichází, že ty tak tlust a hladek z míry jsi?" Odpověděl mu pes: "To proto jest, že já jsem ostrážce domu, aby zlodějové a mordéři do něho nevešli. Nesmí žádný z nich pro mne aní jednou nohou k domu přistoupiti, a jakž já o jakém zloději oznámím, teda mi nazbyt chleba dosti dávají. Pán mi dává od masa kosti, též také i jiní, k tomu všeckna čeled jest na mne laskava, a před všemi jinými nejvíce přede mne mecí, a což se kde komu nelíbí, to všeckno mně dávají. A tak tudy břich můj nasycen bývá, a mé žebry se schovávají. Léhám pod střechou, vody dosti mám, a živ jsem vždycky odpočívaje." Zase vlk řekl: "O bratře, jak jsi ty šťastný v svém životě! O, co bych já rád, aby mi se živnost taková nahodila, abych při zahálení dosyta nakrmen dobrýmí pokrmy byl, a abych pod střechou vesele živ byl." I řekl k němu pes: "Chceš-li, ať se dobře vede, tehdy pojď se mnou a nebudeť se potřebí o nic starati." I šli spolu, a na cestě uhlédal vlk toho psa, kterak měl krk osmejkaný, i dí k němu: "Od čeho jsi na krku tak voholený a omykaný?" Pes odpověděl: "To jest proto, že jsem všetečný, a že ve dne na lidi běhám a štěkám, i přivazují mne k řetězu; v noci pak jsem svobodný a běhám po domě, kdež mi se koli líbí, a ležím na místě, kteréž sobě nejlepší vyberu." Proti tomu řekl vlk: "Mně potřebí není, abych toho bydla dojíti měl, kteréžs ty mi zchválil. Já při svobodném životě zůstanu, proti všemu tomu, což mne potká, chci přes pole vandrovati podlé mé vůle, žádný řetěz nemá mne svazovati ani mi co překážeti. Polní cesta má mně svobodná a odevřená býti i po horách jiné pusté cesty. Nechci v žádné starosti býti, jsem ten, kterýž stáda musím najprve vokusiti. Také umím psy lstivě podvésti a s nimí chytře zacházeti. Protož zůstaniž ty v životě svém, kterémuž jsi přivykl, neb já chci při své zvyklosti trvati."

Podrobnosti

Kategorie: Ezopovy bajky

O člověku chudém a bohatém Ezop fabuli takovou složil: Vopíce prosila lišky, aby jí liška maličko svého vocasu udělila, kterým by mohla zadek svůj příkrýti, řkouci k ní.- "Tvůj daremní, těžký ocas a tak dlouhý není k ničemémuž tobě potřebný, toliko jej musíš po zemi za sebou vléci; to pak, což zbejvá ocasu tvého, mně by se dobře hodilo a dosti užitečné by bylo, abych já svou zachuli přikryla." Odpověděla jí liška: "O těžkosti a velikosti vocasu mého rozprávíš, ale však jest velmi lehký. A přes to, než bych ho tobě kus dala, aby[s] ty jím ozdobnější býti měla, raději bych tak dlouhej a velikej měla, abych jej po polích a po skalí za sebou vláčela, skrze trní i skrze bláto protahovala."

Bohatý a lakomý člověče, máš na tuto báseň pamatovati, aby[s] chudým štědře uděloval, cožť zbejvá, a aby[s] jako tato liška závistivý a skoupý nebýval.