Podrobnosti

Kategorie: Ezopovy bajky

Sever a Jasoň o mohutnosť hádku měli. Tu se jim uzdálo tomu vítězství uděliti, kdo by z nich člověka pocestného svlékl. A Sever hned začav prudký byl; když pak člověk přidržoval se oděvu svého, ještě více dorážel. Ale pocestný, chladem umdlévaje pořád více, i zbytečnější oděv přibíral, až ustav Sever Jasoňovi úlohu pozdější odevzdal. A ten po prvé sice mírně zaplál; ale když člověk odkládal šaty zbytné, prudší měrou parno rozšiřoval, až onen, vedru odpírati nemoha, svléknuv se ke koupeli v řece tekoucí odcházel.

Povídka ta ukazuje, že často přemlouvání nad donucování jest dovednější.

Podrobnosti

Kategorie: Ezopovy bajky

Pocestní dva v čase letním okolo poledne ode vedra jsouce potíráni, jak uhlídali platan, zašedše pod něj a ve stínu jeho se uložívše, odpočívali. Vzhledše pak na platan mezi sebou mluvili, jak neužitečný a neplodný lidem jest ten strom. On tu odseknuv pravil: "O nevděčníci, dokud ještě ode mne užíváte dobrodiní, nepotřebným mě a neplodným nazýváte?"

Tak i z lidí někteří tak jsou nebozí, že i dobře činíce bližním za svou dobrotu nedocházejí uznání.

Podrobnosti

Kategorie: Ezopovy bajky

Orel zajíce honil; ten pak jsa v nouzi o pomocníka, spatřiv brouka, jehož čas jediného poskytl, k němu bral útočiště. Brouk dodav mu smělosti, jak uhlídal orla, an se přiblížil, vyzýval jej, aby od něho neodváděl prosebníka. Orel pak potupiv nepatrnost broukovu, před očima jeho zajíce strávil. Ale brouk od té doby stále zpomínal zlého, číhaje na hnízdo orlovo; a vysedal-li tento kdy, brouk do výšky se zdvíhaje vykuloval vejce a rozbíjel, až orel, vyháněn jsa odevšad, utekl k Diovi (jestiť Diovi posvátný pták ten) a jeho poprosil, aby místa jemu poskytl bezpečného ke hnízdění. Když pak Zeus mu dovolil, aby na jeho vlastním lůně vysedal, milý brouk uzřev to, mrvy kuličku udělav, vyletěl a dostav se na lůno Diovo, tam spustil. Tu Zeus, chtě mrvu setřásti, jak se rozestoupil, nevědomky vyhodil orlovo vejce. A od té doby orlové prý nevysedávají po ten čas, kdy se rodí broukové.

Ta povídka ukazuje, že nemáme nikým pohrdati, uvažujíce, že nikdo není moci tak malé, aby, jsa pohaněn, nemohl se vymstíti.

Podrobnosti

Kategorie: Ezopovy bajky

Oliva posmívala se fíku, že prý ona bujní v každém počasí, ale fík že bujnosť zároveň s počasími zaměňuje. Když pak napadal sníh na ně, olivu zastihnuv listnatou, na listech se usazuje, s krásou i ji najednou zahubil; ale fík zastihnuv prázdný listů, nic jemu neuškodil, na zemi stékaje.

Krása, nejsouc skromna, vlastníkům stává se výčitkou.

Podrobnosti

Kategorie: Ezopovy bajky

Liška, ježto nikdá prvé byla lva neviděla, jednou pak, vidouci jej skrze zeď, potom se s ním potkala: najprvé tak se ho bála, že strachem skůro umřela; po druhé, když jej uhlédala, bála se ho, ale ne tak velmi jako prvé. Uhlédavši ho pak po třetí, tak se zmužila, že přistoupivši k němu, rozmluviti s ním směla.

Báseň vyznamenává, že obecenství i hrozné věci snadné k přístupu činí.

Podrobnosti

Kategorie: Ezopovy bajky

Lidé mnozí se chlubí vtipem a velikou moudrostí a jiným se posmívají i žerty z nich mají. O tom slyš tuto báseň.

Liška, potkavši se s kočkou na cestě, počala s ní mluviti a ji pozdravovati, řkuci: "Zdař Bůh, sestra, zdař Bůh." Odpověděla kočka: "By[s] zdráva byla." Liška se jí optala.- "Co umíš?" Odpověděla kočka: "Umění žádného neumím, toliko maličko umím skákati." I řekla liška: "Pod mou duší pravím tobě, že dlouho živa nebudeš; jak rozumím, nejsi ke všem věcem moudrá a opatrná." Odpověděla kočka: "Podlé řeči tvé musí tak býti, paní liško. Ale medle, paní, prosím tebe, pověz mi, kolikero umění umíš?" Odpověděla liška a řekla: "Já umím k samému stu umění, ne prostředních, ale výborných, že jednokaždé z nich může mne zachovati a z nebezpečenství vysvoboditi." K tomu řekla kočka: "Teda musíš mnohem déle živa býti, poněvadž tak moudrá jsi." A když tak spolu rozmlouvaly, řekla kočka k lišce: "Sestra, já vidím hin jednoho sem jetí, a s ním běží dva rychlí chrté, kteříž vdycky naši nepřátelé jsou." I řekla liška: "Nevíš, co pravíš, jakž jsi živa, vždyckys bláznivá a strašlivá; protož, což nyní pravíš, by pak i pravda byla, nemáme se proto čeho strachovati." A když se přiblížili jízdní a tu kočku i s liškou uhlédali, počali náhle a ukrutně na ně štváti. Vida pak liška psy, řekla k kočce: "Utíkajme." Odpověděla kočka: "Není potřebí." Liška řekla: "Jistě bude potřebí, jakž já rozumím." Kočka řekla: "Můžeť býti, že bude potřebí, protož jedenkaždý hleď sám sebe." I počaly vobě utíkati. Kočka pak uhlédavši jeden vysoký strom, na něj vskočila a tak vší starosti zbavena byla. Psi pak bez přestání po lišce se hnali. Liška utíkala, jakž nejrychleji mohla; kočka na stromě seděci, což mohla najvíce, křičela: "O sestra liško, jednoho umění některého užívaj z těch sta umění, neb les od tebe jest daleko." Psi pak uhonili lišku a udávili ji.

Tato báseň napomíná moudré, pilné a vtipné lidi, také zlobivé a lstivé, aby sprostných a méně umějících nepotupovali ani haněli.

Podrobnosti

Kategorie: Ezopovy bajky

Jest mnoho lidí, ježto se řečí svých neobávají a často propovědí, ježto jim potom toho líto bývá, když toho škodu mají. O tom jest tato báseň.

Liška, jsouci lačná, šla do vsi, a když nalezla kohouta, řekla k němu: "Pane kohoute, můj pán, otec tvůj, velmi čistý hlas měl. Já jsem pak proto přišla, abych také tvůj hlas slyšela. Protož prosím tebe, zazpívej mi hlasitě, jediné abych poslechla, ty-li pěknější a libější hlas máš čili otec tvůj měl." K té řeči kohout, zatřepetav křídly a zavřev oči, počal hlasitě kokrhati. Pochytivši ho liška, do lesa ho nesla. Zvěděvše to sedláci, běželi za ním a křičeli: "Liška nám preč nese kohouta." Slyše to kohout, řekl k lišce: "Slyšíš-li, paní liško, co ti chlapi sedláci praví? Rci k nim, že kohouta svého neseš a ne jejich." I pustila liška kohouta z tlamy a řekla k sedlákům: "Já nesu svého kohouta a ne vašeho." Vtom vletěl kohout na dřevo a řekl: "Lžeš ty to, paní liško, lžeš, já jsem sedlský a ne tvůj." I udeřila se sama liška v houbu, řkuci: "Zrádná usta, co ráda mnoho žvete a neužitečně mluvíte, kdybyšte nyní byla nemluvila, byla byšte kořist zachovala."

Takť se mnohejm lidem stává, kteřížto svým žváním a pliskáním mnohokrát k hanbě i k škodě přicházejí.