Bajka o starém psu a o pánu jeho - 3.0 out of 5 based on 2 reviews
1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnoceni 3.25 (2 Hodnoceni)

Nižádnej nemá věku starého potupovati ani také vyháněti ven, ale má rozvážiti skutky věku jeho mladého. Nebo žádáš-li se ve cti zstarati, umějž staré lidi v poctivosti míti. A také, když se zstaráš, zase též vážen budeš. A ačkoli starej věk nic statečného nemůž působiti, však proto pomysli na udatnost mladosti jeho. O tom slyš tuto báseň.

 

Starý pes ustavičně od mladosti pánu sloužil, po lovích i štvaní. A jsa již při letech a věkem obtížen, a pro zstarání lénivý i choulostivý, zuby jeho přední ztupěly a některé vypršely, tak že zajíce chvátiti nemohl ani, kteréhož chytil, dodržeti, ale každý mu se vydřel, beze všeho uškození. A onde i onde po lese toho psa na se podštívali, nebojíce se ho. I rozhněval se pán velice na toho psa, a trestal ho, jako by nic neuměl a při myslivosti cvičený nebyl. Pes myslivci aneb pánu takovou odpověd dal: "O pane, léta má čím déle jsou beze vší síly a mnohem mdlejší než léta mladá, zubové moji ztupěli a někteří vypadali. Někdyť jsem pak statečný byl a ke všem lovům požitečný, tak že jsi udatenství mé mnohdykrát chválil, již pak haníš v zstaralosti činy mé. Prosím tebe, rozpomeň se na předešlé činy mé, a příjemnější nyničké udatenství mé u tebe, seč kolivěk mohu býti, bude."

 

Tato báseň učí nás, že v zstaralosti nemáme těch potupovati a sobě nevážiti, kteřížto nám v mladosti věrně sloužili.

Bajka o zajících a žabách - 5.0 out of 5 based on 1 review
1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnoceni 5.00 (1 Hodnoceni)

Každou příhodu máme trpělivě snášeti a času místo dáti. Protož člověk své zlé trpěti má a z nedostatkův jiných lidí trpělivosti učiti se má. Jakož tato báseň učí.

 

Když jednoho času zajíci velmi štváni a honěni byli, tak že, pochybujíce již o zdraví svém, zoufavše sobě, myslili se sami pomordovati, nežli by v takové starosti a v tom nebezpečenství býti měli. A již tu radu o zmordování sebe zavřevše, jednomyslně v houfě běželi k rybníku, aby se ztopili, u kteréhož množství žab na břehu sedělo. Když pak zajíce běžící viděly, všeckny do vody vskákaly a tam se schovaly. Porozuměvše pak tomu zajícové, jeden z nich řekl: "Já vidím, že jiní ještě jsou, ježto se bojí a strachují snad více nežli my; protož mi se slušné zdá, abychom my v našem stavu stáli a trpěliví byli jako i jiní, a abychom jho neb břemeno přirození trpělivě snášeli, kteréž nám to dalo, abychom s prací a s starostí živi byli. Nebť ten čas přijde, že naše práce a starost v pokoj se nám obrátí."

Bajka o vlku a kozlátku - 5.0 out of 5 based on 1 review
1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnoceni 5.00 (1 Hodnoceni)

 

Chvalitebná věc jest při dětech, když rodičů přikázání zachovávají. Jakož báseň tato oznamuje.

 

Koza, umínivši, že by na pastvu vyjíti ven chtěla, napomínala kozlátko, aby žádnému neotvíralo ani k sobě koho pouštělo, neb mnoho svobodné zvěři chodí a okolo ovčinců obchází, zda by co sobě mohla uhoniti. A učinivši to napomenutí, šla na pastvu, kde by se poživiti mohla, a nechala kozlátka v chlévě zavřeného. Potom hned, jakž odešla, přišel vlk: ten stoje před dveřmi, přetvářel se a hlas svůj přeměňoval, jako by kozka mečela, a žádal kozlátka, aby mu dvéře odevřelo. Ale kozlátko tomu, hledíc skulinou, porozumělo, že by mátě jeho nebyla, a řeklo: "Já dobře slyším hlas matky mé, ale ty jsi nepřítel můj a hledáš mne podvesti a oklamati, a pod tím vymyšleným hlasem mateře mé žádáš krve mé. Protož klušiž, neb tebe sem nepustím."

 

Takť, kdož poslouchá naučení starších svých, nemůž než bezpečen sebou býti.

Bajka o holubu, supu a krahujci - 5.0 out of 5 based on 1 review
1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnoceni 5.00 (1 Hodnoceni)

Kdož se poručí pod obranu zlého a poddá, aneb pomocí od něho hledá, svou všecknu naději potracuje.

 

Času jednoho, když velmi holubi před supy neb luňáky létali a u veliké starosti byli, že se po nich sháněli, vzali sobě krahujce za obránci, domnívajíce se, že potom sebou bezpečnější budou. Ale krahujec vokázal se k nim jakožto trestce viny jich, a jedl holuby jeden po druhém. I řekl jeden z nich: "O jak mnohem snesitedlnější věc byla, aby se luňáci po nás sháněli, než aby nás tento vochránce tak hubiti měl. Neb skrze kteréhož jsme se domnívali, že bychom měli ochráněni býti, od něho sjíti musíme. Ale spravedlivěť se nám děje, poněvadž jsme tak nesmyslně velikého nepřítele našeho sobě za ochránce proti nepříteli menšímu vzali."

Bajka o chudém člověku a o ještěrce - 5.0 out of 5 based on 1 review
1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnoceni 5.00 (1 Hodnoceni)

Kdož jiným uškodil, toho vždycky ve zlém domnění mají míti a před ním se vystříhati a nikdá se mu všeho dověřiti nemají. Jakož tato fabule to vysvětluje.

 

Ještěrka přivykla k jednoho chudého člověka stolu choditi, a tu drobty od něho krmena byla, kteříž s stolu toho chudého padali. Když pak ten chudej tu ještěrku tak choval, všickni jeho činové šťastně se jemu vedli, a skrze ní přišel k velikému bohatství. Nemnoho pak potom rozhněval se ten člověk na tu ještěrku a velmi ji sekerou ranil, a hned po malém času upadl zase v chudobu. Z toho porozuměl, že všeckno štěstí, kteréž prvé měl, pro tu dobrotivost, kterouž štědře k ještěrce zachovával, tak šťastně se mu vedlo, a potom že zase v chudobu upadl jediné pro to, že ranil ještěrku. I želel toho velice a prosil té ještěrky, aby mu tu vinu odpustila, a že jest jemu toho s pravou věrou žel, což jí neprávě učinil. Jemužto ještěrka odpověděla, řkouci: "Protože toho pyčeš, chci já tobě tu vinu odpustiti, ale když rána zahojena bude. Však proto pro šrám nechť já tobě docela nevěřím. A ačť já s tebou se smířím, však proto nezapomenu na nevěru sekery."

 

Takť vždycky má ve zlém domnění býti ten, kdož druhého v čem svévolně urazí.

Bajka o jelenu, o vlku a o ovci - 5.0 out of 5 based on 1 review
1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnoceni 5.00 (1 Hodnoceni)

 

Častokrát křivdáři a liší skrze lest a křivý jazyk nevěrně lidem činí. O tom slyš tuto rozprávku.

 

Jelen vinil ovci z korce obilé, že by mu dlužna byla a na jmenovitý den dáti přiřekla. A to učinil před vlkem, že on toho povědom byl. Ovce, bojecí se vlka, pro veliký strach dlužnicí se býti přiznala, však dalšího roku žádala. A když ten pominul, opět od ovce, aby mu tomu dosti učinila, míti chtěl. Ovce odpověděla: "Jdi a učeš sobě na vrbě, a chceš-li obilé míti, voř pole a vlka nech, ať po lesích běhá, však já tobě nic povinovata nejsem. Že jsem já se pak tehdy k dluhu znala, k tomu jest mne strach vlka přivedl. Oba dva jste plní lichoty a nevěry. Nedámť vám nic, neb vám nic dlužna nejsem."

 

Tato báseň učí lidi svého hleděti, a oznamuje, že přinucená přísaha nic neváží.

Bajka o havranu nebo vráně a o pávu - 5.0 out of 5 based on 1 review
1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnoceni 5.00 (1 Hodnoceni)

Žádný se cizím nemá chlubiti ani vynášeti, ale raději každý má, což svého má a což mu přirození dalo, při tom zůstati. O tom jest tato báseň.

 

Havran, pozdvihši se v své mysli, tak smělý byl, že, kteréž peří pávům vypršelo, to sbíraje, jím se ozdoboval, a tak pyšný býti počal, že již k havranům se znáti nechtěl, ale je potupoval a pávů se přidržel. Vidouce pak pávi ničemného a neznámého havrana, a tomu porozuměvše, že by v jejich šatech u větší poctivosti držán býti chtěl, rozhněvali se na něj a zvytrhovali mu všecko cizí peří; tak ho kousali a rvali, že ho za mrtvého odešli, velmi ho zranivše. Okřáv pak zase nebohý havran, styděl se zase k svému pokolení navrátiti, neb je příliš potupoval a pyšnou myslí jímí pohrdal, toho času, když byl v pávové peří přistrojený. Však pro to, když s strachem k nim přišel, z havranů jeden řekl k němu: "Pověz mi, nestydíš-li se za svou hrdou mysl, žes se vejše vypínati chtěl, nežli na pokolení tvé sluší? Kdyby[s] ty byl v svých šatech zůstal, kteréž tobě přirození dalo, nebyl by[s] od nás mezi cizí tovaryšstvo hnán. Také by[s] od pávův oberván a otrhán nebyl, aniž by byli směli s tebou tak ukrutně nakládati a tebe tak až téméř do smrti zraniti."

 

Protož jest najlepší věc, aby každý na svém stavu dosti měl.

Bajka o obrazu a o vlku - 5.0 out of 5 based on 1 review
1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnoceni 5.00 (1 Hodnoceni)

O nemnoho moudrém člověku báseň takovou Ezop pokládá.

 

Vlk, nalezši na poli pěkně vyřezanej a utěšený obraz, často sem i tam jej obraceje, poznal na něm, že žádného smyslu ani rozumu nemá, i řekl: "O přeutěšený obrázku, škoda, že nemáš v hlavě mozku."

 

Tato báseň jest na ty lidi složena, kteříž u veliké cti a slávě posazeni jsouce, ani umění ani jakého rozumu mají. A také na pěkné, neplodné ženy, o kterýchž jest přísloví, že jsou obrazové bez milosti.

Ezopovy bajky

Go to top
JSN Boot template designed by JoomlaShine.com