Bajka o zvířatech a o ptácích - 3.7 out of 5 based on 7 reviews
1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnoceni 3.79 (7 Hodnoceni)

O nestálé mysli a o dvojitém jazyku Ezop tuto báseň pokládá. Odkudž rozumí se, že, kdož se dvoum pánům chce zachovati, ten takový od žádného chvály nedojde a vdycky ve zlém domnění živ bude.

 

Čtvernohá zvířata měla s ptáky válku a nevoli tak velikou, že jedna strana druhé v ničemž ustoupiti nechtěla. Bojovali pak udatně a silně dlouhej čas spolu. Potom některej čas odpočívali a pokoj s sebou měli, a zase opět boj a válku svedli. Porozuměv pak netopýř, že by zvířat veliká síla byla, a vítěz že by se při nich okazoval, boje se rozličného; velikého neštěstí, odstoupil od ptákův a přístoupil k zvířatům, jakžto k těm, kteráž by vojnu vyhrála. Vnáhle potom přiletěl vorel s vybojovatedlnou rukou, v moci bojovného boha, jemužto říkají Mars, a zatřepav svejmi křídly, vmísíl se mezi ptáky a rytířsky bojoval, tak že všeckna zvířata v utíkání se dala. A tak ptáci zvítězíli. Potom zase se zpravivše a smířivše, dobrý pokoj mezi sebou učinili. Tu pak netopýře ptáci velmi těžce natáhli, protože byl od ních k zvířatům odstoupil. A obecním vyřknutím a ortelem ode všech ptákův vypovědíno jest, aby se, vždycky světla varoval, a aby všeckno jeho peří s něho oberváno bylo, a holý aby v noci létal.

 

Aby to oznámili, že všickni, kteříž své přátely opouštějí a u cizích pomoci hledají, trestáni býti mají.

Bajka o frejířce a o mládenci - 5.0 out of 5 based on 1 review
1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnoceni 5.00 (1 Hodnoceni)

O nečisté frejířce a o mládenci od Ezopa báseň tato položena jest. Neb nestydaté ženy lstmi svými a chytrostmi muže k sobě přitrhují.

 

Jedna frejířka, mnohé k své vůli připravivši, nalezla mládence jednoho, kteréhož častěji k sobě vábila a nabízela nežli jiné, pro jeho dary. On také lehkomyslně se k ní měl, po své vůli ji (pro dary, kteréž od něho brala) maje.

 

Jednoho pak času řekla k němu, pochlebujíci mu: "Můj najmilejší, ty znáš víru mou, také víš, že jich velmi mnoho o mne stojí a podvolují se; chtějíce mí veliké dary dáti, ale ty jsi srdci mému nade všecky najvzácnější, neb já jsem tvá jedíné pro to, aby[s] ty můj byl", Mládenec pamatoval, jak jest mnohdykrát liše a neupřímně s ním byla, odpověděv jí krátkou myslí, řekl: "Mně srdečně milá a mé utěšení, já jsem také na tebe laskav, ne proto, že bych pomněl, aby ty[s] mi víru zachovati měla, ale proto, že se ke mně přívětivě máš a mne obveseluješ. I žádám za dary své tvůj býti, aby[s] ty má, pokudž dary béřeš, byla."

 

Tak sobě s obou stran zaplatili milost, kterážto na slovích záležela a těmi toliko tvrzena byla. Však takovejmi slovy sprostní často podvedeni bývají.

Bajka o slavíčkovi a o krahůjci - 5.0 out of 5 based on 1 review
1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnoceni 5.00 (1 Hodnoceni)

Kteříž nevoli k jiným mají a jich s nenávistí střehou, tiť potřebují, aby se také sami o sebe starali, aby jejich zlost na hlavu jich nepřišla, jako se teď tuto tak stalo.

 

Krahujec, sedě v hnízdě slavíčkově a povětří se dívaje, nalezl v něm mladá slavíčátka. A ihned přiletěl starý slavík a prosil krahůjce, aby těch mladých ostříhal a bezpečné je sebou učinil. Odpověděl krahujec: "Já učiním, co ty chceš, neb mi velmi lahodně zpíváš." Ačkoli slavíčkovo srdce pro starost a úzkost o děti velmi tesklivo a obtíženo bylo, však proto láska dětí jeho k zpívání ho přinutila. Potom řekl krahujec: "Všaks mi to nezpíval dobře." A vzav jedno mladé slavíčátko, počal ho jísti. A vtom přes cestu přišel myslivec a vábil pískaje, a nabízel, pysky nadymuje, a vstrčil vějice. I sedl na ně krahujec, a obaliv se jimi, upadl na zemi. A ačkoli jinejm škodil, však nebyl tak rychlý ani moudrý, aby sám polapen nebyl. Nebo kdož jinejoukladně střeže a láká, domnívaje se, že dobře láká, často ten a takový sám polapen a ulákán bejvá.

Bajka o lišce a o vlku - 5.0 out of 5 based on 1 review
1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnoceni 5.00 (1 Hodnoceni)

Štěstí pomáhá dobrým i také zlým, a kterýmž nyní nápomocno jest, těmi potom pohrdá a nenávidí jích. A často se to stává, že závistiví a zlobiví vlastní svou zlostí trestání bývají, a že kůň svého vlastního pána, časem se naň voboře, udeří. Proti tomu Ezop takovou báseň složil.

 

Jeden vlk shromáždil sobě kořist do pokoje svého a mnoho pokrmů do něho nanosil, aby potom několik měsíců v rozkoši živ býti mohl. Poznavši to liška, záviděla mu toho, že sobě také nenahromáždila, a myslila lstivě, aby jej o to připravila. I přišedši před peleš jeho, o ty pokrmy myslíc, řekla k vlku: "O bratře, ježto jsem tě dávno neviděla, a že jsme již spolu dávno přes pole nevandrovali, velmi jsem se o tebe starala a smutná byla, kde by[s] byl." Vlk poznal lest a závist lišky pro pokrm a špíži, i řekl tato slova k ní: "Ne proto jsi přišla ke mně že by[s] toužila a o mne se starala, nebť vím, že nevěrou prosmrdáš, protož vandruj cestou svou, neb zde, čehož hledáš, nenajdeš." Pro ta slova rozhněvala se liška a šla k pastýři, vymyslivši lest, aby vlka o tu špíži připravila, a takto s ním mluvila: "Chceš-li mí za to co učiniti, teda já tobě povím o nepříteli stáda tvého, že potom nebude se tobě potřebí starati, a toho já tobě chcí v tvé ruce dáti," Pastýř odpověděl, že se jí toho chce odsloužiti. Tu ona mu okázala vlka v jeskyni, kteréhož pastýř zabil. A tudy liška opanovala špíži vlkovu a té se až do sytosti nacpala. Ale škodlivý život není hodný, aby měl živ býti, neb hned potom také liška ukázána byla, a přišed myslivec se psy, poštvav na ní, uhonil ji. Tu řekla liška: "Ó, co jsem já zle udělala, že jsem toho vlka prozradila! Božíť jest to vůle, aby mi se tak stalo, jakož jsem já jiným dělala."

 

Protož majíť se lidé varovati, aby žádného ničímž neuráželi, jestliže sami uraženi býti nechtějí.

Bajka o jelenu a o lovci - 5.0 out of 5 based on 1 review
1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnoceni 5.00 (1 Hodnoceni)

Často to bejvá, že chválena bývá věc, jsoucí mnohem hodnější, aby haněna a hyzděna byla. Zase věc chvály hodná haněna bejvá.

 

Jednoho času přišel nad studnici spanilý jelen, v kteréž voda čistá byla jakožto křištál, aby pil. A sklonivši se, uhlédal jest na sobě velmi čisté a rozkladité rohy, tak že je sobě náramně obliboval. Ale pohleděv sobě na nohy, že by tenké byly, nelíbily mu se, tak že je sám haněl. A když on ty věci, nad tou studnicí stoje, přemyšloval, uslyšel myslivčí hlas a psův štěkání, běhání i hledání: a hned počal utíkati. Nohy jeho rychlé nesly ho přes stráně a hájoví přede psy až do lesa. Ten byl dřívím zarostlý a zahuštěný, tak že s těmi svejmi rozkladitejmi rohami nemohl proběhnoti, a tu jest od psův uhoněn i udáven. Vída pak již smrt před sebou, řekl: "Co jsem při sobě hyzdil a haněl, to mne před nepřátelí mejmi ohájilo, a což jsem chválil, to mne o hrdlo nyní připravilo."

 

Protož pomyslíti máme, což nám užitečného a dobrého jest, to abychom chválili, a což marného, to abychom hyzdili.

Bajka o ženě a o muži jejím umrlém - 5.0 out of 5 based on 1 review
1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnoceni 5.00 (1 Hodnoceni)

Kázaná a čistá jest, kteréž žádný neprosil a o to se nikdá nezasadil. O tom mistr této knihy báseň neb fabuli takovou složil.

 

Muž a žena horlivě se milovalí. I přihodilo se, že muž umřel, a žena jeho pro něj u velikém zámutku byla a nechtěla nikterakž pro milost muže svého od hrobu preč jíti, ale s teskností, s bolestí a s naříkáním tu ostatek života svého dokonati a při jeho hrobu umříti. V krátkém času potom stalo se, že jeden zloděj právem na šibeníci odsouzen byl. Když pak již oběšen byl, vyslán jest jízdnej, aby ho hlédal, a ten byl od krále k tomu ustanoven, aby snad přátelé oběšeného toho s šibenice sejmouce, nepochovali. A když již ten rytíř aneb jízdný těla toho ostříhal, velmi jest žíznil a myslil, kam by jeti měl. Uslyšav pak tu paní, ana naříká nad hrobem pána svého, a oheň také tu uhlídal, i pohnul se, aby tam jel a svou žízeň aby uhasil. I přijev tam, prosil té paní za truňk vody, kteráž jemu hned udělíla. A on napiv se, těšil tu smutnou paní pokornými, tichými i pochlebnými slovy a potom se zase na stráž svou navrátil. Ale pohleděv, nebyl tam dlouho, než hned se zase navrátil, neb srdce jeho milostí zapáleno bylo. I mluvil s ní, aby mu přála, že jí rád sloužiti chce; a potom opět zase jel, aby toho oběšeného střáhl. To pak často dělajícímu ukraden jest ten zloděj s šibenice. Pro kteréhož velice zarmoucen jsa (a to slušně, neb mu pod ztracením hrdla od krále přikázáno bylo, aby toho zloděje ostříhal) toužil toho té paní, za věrnou radu jí prose. Paní mu odpověděla, aby se nestaral, že tomu cestu obmyslila, kudy by on žalosti zbaven býti mohl, řkouci: "Chceme muže mého na místo jeho pověsiti." A hned hrob odkopala, a muže z hrobu dobyvši, provaz na hrdlo vstrčila a tomu rytíři neb jízdnému k pověšení jej dala. I řekl jízdný: "Paní, náš nález není dobrý, neb zloděj ten byl lysý; když pak tohoto s vlasy uhlédají, lsti naší vyrozumějí." K tomu paní odpověděla.- "Tomu dobře zhodíme." A hned vyrvala mu vlasy jeho zuby i rukami, a lysýho jej učinila, jako i ten zloděj byl. I vzav ho rytíř, pověsil jej na šibenici. A tou službou zavázavše se sobě, v přátelství a v stav manželský vstoupiti sobě přiřkli, a to nové přátelství místo starého vyvoleno jest, kteréž naprosto již udušeno bylo.

 

Z toho rozuměj malou víru a ustavičnost ženskou. Když maličko tuze prošeny jsou, živejm starost a trápení dělají a mrtvejm muku ukládají.

Bajka o otci a nepodařilém synu - 5.0 out of 5 based on 1 review
1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnoceni 5.00 (1 Hodnoceni)

Mladí vésti se mají, staří těžce vedeni bývají.

 

Hospodář jeden svévolného maje syna, kterýž vždycky toliko po lehkých ženách se toulal a řídko doma bejval, i rozhněvav se ten hospodář, kázal služebníky své pro něho bíti, pravě jiím tuto báseň:

 

Byl jeden sedlák, ten svázal k jednomu jhu anebo spřežení vola a tele. Tele pak vdycky házelo a skákalo, trkalo a bilo tak dlouho, až s sebe jho dolů svrhlo. Když pak náramně tuze vola bilo, řekl sedlák: Já jsem vás ne proto v hromadu spřáhl, abyste dělali, ale že jsem chtěl toto mladé tele podlé tebe okrotiti, neb jakž koho rohy nebo nohama udeří, má kamením a kyjmi uházeno a ubito býti, že toho má odležeti."

 

Tím učil služebníky, kterak syna vésti mají, protože by byl jim od něho poručen, oni pak že by toho zanedbávali.

Bajka o zlém a ještě o horším - 5.0 out of 5 based on 1 review
1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnoceni 5.00 (1 Hodnoceni)

O dvém zlém mistr takovou báseň složil, že jedno zlé druhému nerádo škodí, aniž jedno nepravé druhému uškodití myslí. Jedna liška druhé nejí a tvrdé k tvrdému nepřilípá.

 

Ještěrka, jsouci lačná, přišla do verštatu zámečníkova, pokrmu sobě hledající. I nalezši pilník, počala jej hrejzti a kousati. Pilník, znamenav a vida nerozum její, řekl k ještěrce: "O bláznivá, co děláš? Však nic nezpůsobíš, než že sobě zuby zkazíš. Což nevíš, že jsem ten, kterýž železo hryzu a piluji? Ty pak chceš mne zkaziti? A cožkoli drsnatého jest a nerovného, to srovnávám a shlazuji, a což sukovatého, to sřezuji. Protož nedrápaj se s kočkou."

Ezopovy bajky

Go to top
JSN Boot template designed by JoomlaShine.com