Podrobnosti

Kategorie: Ezopovy bajky

O nečisté frejířce a o mládenci od Ezopa báseň tato položena jest. Neb nestydaté ženy lstmi svými a chytrostmi muže k sobě přitrhují.

Jedna frejířka, mnohé k své vůli připravivši, nalezla mládence jednoho, kteréhož častěji k sobě vábila a nabízela nežli jiné, pro jeho dary. On také lehkomyslně se k ní měl, po své vůli ji (pro dary, kteréž od něho brala) maje.

Jednoho pak času řekla k němu, pochlebujíci mu: "Můj najmilejší, ty znáš víru mou, také víš, že jich velmi mnoho o mne stojí a podvolují se; chtějíce mí veliké dary dáti, ale ty jsi srdci mému nade všecky najvzácnější, neb já jsem tvá jedíné pro to, aby[s] ty můj byl", Mládenec pamatoval, jak jest mnohdykrát liše a neupřímně s ním byla, odpověděv jí krátkou myslí, řekl: "Mně srdečně milá a mé utěšení, já jsem také na tebe laskav, ne proto, že bych pomněl, aby ty[s] mi víru zachovati měla, ale proto, že se ke mně přívětivě máš a mne obveseluješ. I žádám za dary své tvůj býti, aby[s] ty má, pokudž dary béřeš, byla."

Tak sobě s obou stran zaplatili milost, kterážto na slovích záležela a těmi toliko tvrzena byla. Však takovejmi slovy sprostní často podvedeni bývají.

Podrobnosti

Kategorie: Ezopovy bajky

O nestálé mysli a o dvojitém jazyku Ezop tuto báseň pokládá. Odkudž rozumí se, že, kdož se dvoum pánům chce zachovati, ten takový od žádného chvály nedojde a vdycky ve zlém domnění živ bude.

Čtvernohá zvířata měla s ptáky válku a nevoli tak velikou, že jedna strana druhé v ničemž ustoupiti nechtěla. Bojovali pak udatně a silně dlouhej čas spolu. Potom některej čas odpočívali a pokoj s sebou měli, a zase opět boj a válku svedli. Porozuměv pak netopýř, že by zvířat veliká síla byla, a vítěz že by se při nich okazoval, boje se rozličného; velikého neštěstí, odstoupil od ptákův a přístoupil k zvířatům, jakžto k těm, kteráž by vojnu vyhrála. Vnáhle potom přiletěl vorel s vybojovatedlnou rukou, v moci bojovného boha, jemužto říkají Mars, a zatřepav svejmi křídly, vmísíl se mezi ptáky a rytířsky bojoval, tak že všeckna zvířata v utíkání se dala. A tak ptáci zvítězíli. Potom zase se zpravivše a smířivše, dobrý pokoj mezi sebou učinili. Tu pak netopýře ptáci velmi těžce natáhli, protože byl od ních k zvířatům odstoupil. A obecním vyřknutím a ortelem ode všech ptákův vypovědíno jest, aby se, vždycky světla varoval, a aby všeckno jeho peří s něho oberváno bylo, a holý aby v noci létal.

Aby to oznámili, že všickni, kteříž své přátely opouštějí a u cizích pomoci hledají, trestáni býti mají.

Podrobnosti

Kategorie: Ezopovy bajky

Žádný nechlub se uměním, kteréhož neumíš, neb sice hanbu míti budeš. Jakož tato báseň anebo fabule oznamuje.

Přesilný lev, vida, an se kůň na louce pase, myslil, kterak by se moudře k němu přilouditi mohl, aby, chytě ho, snědl. I loudil se k němu mlče, přítelem se pravě a že by byl dobrý tovaryš a lékař. Ale kůň, porozuměv zlé lsti jeho, nechal ho tak při té jeho víře. Však proto myslil, jakou by cestu té lsti vyhledal, aby lvovu úmyslu odepříti mohl. I skrčil jednu nohu zadní, jako by ho velmi velice bolela, řka: "Bratře lve, nastoupl jsem na trn, poněvadž pak ty lékařem jsi, raduji se z příchodu tvého a prosím tebe, aby[s] mi spomohl." Lev dobrotivě šel zzadu k koni, jako by na tu bolest pohleděti chtěl. (A to všecko pokrytě, nic jináč než jako přítel, skrejvaje a přikrejvaje pokrytstvím lest svou). A když ohledovati chtěl, udeřil kůň lva v čelo nohou, až se převrhl, a hned, jakž nejrychleji mohl, odtud utekl. Lev tu dlouho leže, hnouti se nemoha, a jako říkaje umrlý. Po dobré chvíli, přišed sám k sobě, neuhlídal více koně, ale nalezši, že mu všeckno čelo i všeckna hlava zbita byla, řekl: "O jakou jsem já dobrou záplatu za nemoudrost svou vzal, ježto jsem se k němu byl mlče přiloudil a dobrotivě se k němu okázal; i chtěl jsem se potom lékařem dělati, ježto jsem se lékařství neučil. Právěť mi se stalo, nebo kdybych byl přišel jako nepřítel, bylo by mi se zdařilo, a tato škoda ani hanba byla by mi se nestala."

Protož jeden každej zůstaň při tom, čímž jest, a vystříhaj se lži.

Podrobnosti

Kategorie: Ezopovy bajky

O změnění času a štěstí slyš tuto báseň, že šťastní a mocní nemají nuzných a bídných potupovati ani jim křivdy činiti, ale mají se rozpomenouti, jak jest štěstí velmi vrtlavé, a v té vrtlavosti že se velmi brzo změní.

Výborný frýz, s zlatým sedlem i s uzdou zlatou, k tomu v předrahém deku a velmi přípravném, potkal se s obtíženým a umordovaným voslem na jedné cestě. Vosel pak ustav, jedno cestou jda, druhé obtížen jsa břemenem, nemohl pro ustání tak brzo frýzovi s cesty ustoupiti. K kterémužto frýz řekl: "Byť mi tak nebylo, a sotvá se držím, dalť bych nohou v to tvé břicho, protože mi, pánu svému, s cesty nevaruješ a nepostojíš, až bych já tě pominul." Vosel převelice se lekl pohrůžky jeho a veliké nadutosti mysli. I vzdechši, volal k Bohu a šel před se cestou svou. Ne po mnohém času potom utížili tomu koňovi, jezdíce na něm a příliš honíce, takže škaredá místa na sobě měl a náramně hubený byl. I rozkázal ho pán jeho do vsí dáti, aby tam na pole hnůj vozil. A tak, zapřáhše ho, velikou práci naň vzkládali, tak že příliš nuzným byl. Jednoho pak času pásl se vosel na jedné louce, i uhlédav toho frýza bídného, an nevymluvně těžce táhne, poznav jej, takto k němu řekl: "O bídný, k čemu jest již tobě strojná příprava? Kdež máš své drahé sedlo a drahou uzdu? Kde podoba těla tvého? Kde tvá přílišná smělost proti mně voslu? Jíž, zdá mi se, musíš zůstati v našem sedlském stavu. Anoť poň tvá zpurná mysl přestala; jižť se menší, nežli jsi sám, posmívá."

Tato báseň napomíná mohovité, aby chudých nepotupovali, zvláště v ten čas, když by se jim dobře vedlo, a když na šťastném místě postaveni jsou, aby se jím neposmívali, když by se jim kolo štěstí obrátilo, a jakož jest věc vrtká, jinam šinulo.

Podrobnosti

Kategorie: Ezopovy bajky

Mohoutní mají vděčni býti a pamatovati na dobrodiní, kteráž se jim časem od chudých dějí, a když něco dobrého od nich přijali. Neb ačkoli dlouho se nevodplatí, však proto nemají v zapomenutí přicházeti.

O tom tato báseň nám oznamuje.

Času jednoho, když se po lese lev toulal, hledaje sobě pokrmu, i vstoupil tuze na nějaký osten, kterýž mu uvázši v noze zůstal. Ta mu tak byla otekla a opuchla, že na ní dostoupiti nemohl. I šed k jednomu pastýři přes pole, kulhal a více toliko na třech nohách skákal, a proti pastýři vocasem vrtě, k němu se dobrotivě ukazoval. Však proto se nicméně nebál pastýř, ale zarmoucen byl v mysli své, vida ho jdoucího k sobě; i metal jemu beránky a ovce, aby ho ukrotil, a sám sebou aby bezpečen byl. Ale lev nestál o žádné jídlo a nic jiného od něho nežádal, než aby mu pomohl, a kladl svou hlavou nohu na klín pastýřovi. Pohleděv pak pastýř lvu na nohu, uhlédal ránu a okolo ní veliký otok; ihned porozuměl žádosti lva, a vzav ostré šídlo, velmi tiše mu tu ránu otevřel. A jakž talov vypuštěn byl, vyšel i ten trn aneb osten s tím talovem, a ihned lev poznal, že mu lépe bylo. Chtě se pak mu za to dobrodiní odplatíti, lízal jemu ruce a po boku se mu posadil, a přijav poněkud svou první sílu, šel čerstvě a jako zdravý od toho pastýře. V krátkém času potom lapili toho lva, a aby s ním kratochvíl při nějakých sňatcích mívali, jej chovali, při kterýchžto kratochvílech udatní muži s udatnými divokými zvířaty zacházeli, šermovali a potěšení mívali. I stalo se, že ten pastýř také toho času jat byl pro svůj nějaký zlý účinek, ježto pro něj hrdlo byl propadl. I nalezli takový ortel, aby svobodným divokým zvířatům k snědění byl předvržen. Pastýř ten veden a puštěn byl mezi ta zvířata, a hned lev přibral se k němu ukrutně, a poznav ho, mravně a s poctivostí k němu přistoupil, a pozdvihši očí svejch i obličeje, zařval proti lidu, a skákaje sem i tam k lidu, radoval se z toho. A posadiv se k pastýři, tak se mu vokázal, jako by mu oznamoval, aby domů šel, a nijakž od něho jíti nechtěl, ale vždy při něm byl, jako bráně ho. I porozuměv pastýř tomu, že ten lev s ním býti chce, hned se domníval, že by to ten byl, kteréhož někdy v lese viděl a jemu otok vypustil i jej uzdravil. I chtěli, aby lev od něho odšel; ale on nikterakž nechtěl, než při něm byl k obraně jeho.

Vida to lid, velice se tomu divil a tázal se pastýře, kudy to přichází, že ten lev tak ho velmi miluje? A když lidu příčinu pověděl, vzložil prosbu na nejvyšší moc, prose, aby mu milost učiněna byla. A tak ten pastýř vyproštěn byl a oba ven vypuštěna, lev do lesa a pastýř do domu svého.

Z toho všíchni lidé učiti se mají, aby vděčni toho byli, což dobrého od koho vezmou.

Podrobnosti

Kategorie: Ezopovy bajky

Často se stává, že užitečná služba se neodplacuje, předkem, když dobrým úmyslem, aby slouženo bylo, se neděje. Tak tato báseň praví.

V domu jednom myší mnoho pochytala kolčava, potom sama od hospodáře domu byla polapena. I porozuměvši tomu, že by ji pán zabiti chtěl, řekla k němu: "Pane, máš mi milostiv býtí, neb jsem dům tvůj čistila a německé myši z něho vyprazdňovala." K tomu hospodář řekl: "Toho jsi ty k mému dobrému nečínila, ale sobě k užitku a ku pokrmu, a také, aby, což ony jedly, ty sama jísti mohla, když by ony zlapány byly, a snad ještě aby[s] i jinam nosila. Protož neníť potřebí, abych já tobě z té služby děkoval. Kdyby[s] ty mi byla takovou službu pro mé a ne pro své dobré činila, teda by bylo slušné, ať bych milostiv byl a tobě se za to odplatil. Ale takto musíš umříti."

Podrobnosti

Kategorie: Ezopovy bajky

Čeho sobě nechceš, nečiň toho jinému. O tom praví tato báseň.

Liška zvala čápa k večeři, a když přišel, představila před něj na velikém taléři řídkou kaši. A tu liška po své vůli lízala, ale čáp nemohl jí ničímž užíti, než musil zase domů lačnej jíti. Po několika pak dnech málo zval čáp zase lišku k sobě k večeři a postavil před ni velmi strojné jídlo v sklenné, vysoké a úzké nádobě. I počal sám najprvé jísti svými dlouhými pysky, potom pobízel lišky, aby jedla. Ale liška hned porozuměla lsti čápově. K nížto čáp řekl: "Jakožs ty mně svého pokrmu udělila, tak vezmi jej sobě zase. Jestližeť se pak to nelíbí, odpust mi, nebť jest odplata vzájem. A také hanba a pohanění zase pohaněním má zaplacena býti."

Tato báseň učí, že se žádnej štváti nemá, a že každej to trpělivě sám snésti má, což druhému učinil.