Podrobnosti

Kategorie: Ezopovy bajky

Čas a místo častokrát strašlivého a mdlého smělého proti většímu a silnějšímu činí, a působí, že najstrašlivější, kteříž žádnému škoditi nemohou, k většímu doufání nežli jiné přivozuje. O tom Ezop takovou báseň složil.

Moucha jedna, vsedši na mezka podlé voje, hněvivě ho trestala, řkouci.- "Jaks tak lenivý, jdi rychleji, nebť já tebe v čelo zabudnu, aby[s] spěšněji šel." Mezek k tomu řekl "Já se tvejch slov kusa nebojím, než toho, kterýž na sedle sedí, a ústa má uzdou spravuje a udidly mnou, kamž chce, hejbe, maje mne po své vůli, a k tomu bičem praskaje, před se mne žene. Tohoť se já bojím a ne tebe, nebť sobě tebe nic nevážím, ačkoli se zdáš zpurná a strašlivá v slovích svých, však žádnému silnému nic učiniti nemůžeš. Protož nedrž mnoho o sobě, neb s nic býti nemůžeš."

Podrobnosti

Kategorie: Ezopovy bajky

Kdož se sám chválí, často ho jiní hanějí a posmívají se mu.

Jakož se jedné mouše přihodilo, kteráž se s mravencem o větší čest a chválu, kdo by z nich míti měl, zasadila. A předkem moucha počala se vysoce chváliti a chlubiti svou velikou mocí, kterou by měla, řkouci k mravenci: "Což umíš, že chvála tvá jest naší podobná? Tvé obydlí jest v děrách a v skalních rozsedlinách, mé jest na palácích královských. Já pokrmův královských požívám, ty se ječmenem a obilím živíš, nápoj svůj z země vytahuješ a sseš, ale jáť piji ze zlatnic a stříbrnic. A když se svaté oběti působá, já nejprvnější jsem, kteráž střev vokušuji. Králi na hlavu sedám, všech najpěknějších panen a paní se dotejkám, jejich líce mile líbám, čehož ty ničehéhož dojíti nemůžeš. Protož ty a pokolení tvé hodno jest potupy a pohanění." Mravenec zase řekl k muše: "Jak hanebný a mrzký pták jsi ty, svůj nepokoj a svou neřest vychvaluješ. Pověz mi, kdo jest vděčen tvé přítomnosti? Jak jsi vzácna u králův a u pěkných paní, panen, o kterýchž jsi se zmínila, kterýmž ty všetečně a směle proti jejich vší v§li po hlavách i po lících létáš? A ještě pravíš, že to máš v své moci, a toho nepravíš, jak za nevzácného hostě tebe mají. Kamžkoli přijdeš, odevšud tě ženou a s velikým hlukem tě po všech místech honí, jako nějakého nepřítele. A toliko v létě něčím jsi, v zimě žádný neví, kam se děješ. Ale já vždycky v dobré mysli trvám, v zimě jsem bezpečen sebou v obydlí svém, vždycky jsem zdráv, vesele živ jsem. Ale ty, když živa jsi, oháňkami tě zahánějí, kteréž pro tebe obzvláštně dělají a jednají."

Tato báseň jest proti nepokojným, kteříž by se toliko vždycky rádi hryzli a vadili, a jenom proto, beze všeho užitku, aby se těmi věcmi, kteréž hanebné a mrzké jsou, chlubili.

Podrobnosti

Kategorie: Ezopovy bajky

O nemnoho moudrém člověku báseň takovou Ezop pokládá.

Vlk, nalezši na poli pěkně vyřezanej a utěšený obraz, často sem i tam jej obraceje, poznal na něm, že žádného smyslu ani rozumu nemá, i řekl: "O přeutěšený obrázku, škoda, že nemáš v hlavě mozku."

Tato báseň jest na ty lidi složena, kteříž u veliké cti a slávě posazeni jsouce, ani umění ani jakého rozumu mají. A také na pěkné, neplodné ženy, o kterýchž jest přísloví, že jsou obrazové bez milosti.

Podrobnosti

Kategorie: Ezopovy bajky

Žádný se cizím nemá chlubiti ani vynášeti, ale raději každý má, což svého má a což mu přirození dalo, při tom zůstati. O tom jest tato báseň.

Havran, pozdvihši se v své mysli, tak smělý byl, že, kteréž peří pávům vypršelo, to sbíraje, jím se ozdoboval, a tak pyšný býti počal, že již k havranům se znáti nechtěl, ale je potupoval a pávů se přidržel. Vidouce pak pávi ničemného a neznámého havrana, a tomu porozuměvše, že by v jejich šatech u větší poctivosti držán býti chtěl, rozhněvali se na něj a zvytrhovali mu všecko cizí peří; tak ho kousali a rvali, že ho za mrtvého odešli, velmi ho zranivše. Okřáv pak zase nebohý havran, styděl se zase k svému pokolení navrátiti, neb je příliš potupoval a pyšnou myslí jímí pohrdal, toho času, když byl v pávové peří přistrojený. Však pro to, když s strachem k nim přišel, z havranů jeden řekl k němu: "Pověz mi, nestydíš-li se za svou hrdou mysl, žes se vejše vypínati chtěl, nežli na pokolení tvé sluší? Kdyby[s] ty byl v svých šatech zůstal, kteréž tobě přirození dalo, nebyl by[s] od nás mezi cizí tovaryšstvo hnán. Také by[s] od pávův oberván a otrhán nebyl, aniž by byli směli s tebou tak ukrutně nakládati a tebe tak až téméř do smrti zraniti."

Protož jest najlepší věc, aby každý na svém stavu dosti měl.

Podrobnosti

Kategorie: Ezopovy bajky

Častokrát křivdáři a liší skrze lest a křivý jazyk nevěrně lidem činí. O tom slyš tuto rozprávku.

Jelen vinil ovci z korce obilé, že by mu dlužna byla a na jmenovitý den dáti přiřekla. A to učinil před vlkem, že on toho povědom byl. Ovce, bojecí se vlka, pro veliký strach dlužnicí se býti přiznala, však dalšího roku žádala. A když ten pominul, opět od ovce, aby mu tomu dosti učinila, míti chtěl. Ovce odpověděla: "Jdi a učeš sobě na vrbě, a chceš-li obilé míti, voř pole a vlka nech, ať po lesích běhá, však já tobě nic povinovata nejsem. Že jsem já se pak tehdy k dluhu znala, k tomu jest mne strach vlka přivedl. Oba dva jste plní lichoty a nevěry. Nedámť vám nic, neb vám nic dlužna nejsem."

Tato báseň učí lidi svého hleděti, a oznamuje, že přinucená přísaha nic neváží.

Podrobnosti

Kategorie: Ezopovy bajky

Kdož jiným uškodil, toho vždycky ve zlém domnění mají míti a před ním se vystříhati a nikdá se mu všeho dověřiti nemají. Jakož tato fabule to vysvětluje.

Ještěrka přivykla k jednoho chudého člověka stolu choditi, a tu drobty od něho krmena byla, kteříž s stolu toho chudého padali. Když pak ten chudej tu ještěrku tak choval, všickni jeho činové šťastně se jemu vedli, a skrze ní přišel k velikému bohatství. Nemnoho pak potom rozhněval se ten člověk na tu ještěrku a velmi ji sekerou ranil, a hned po malém času upadl zase v chudobu. Z toho porozuměl, že všeckno štěstí, kteréž prvé měl, pro tu dobrotivost, kterouž štědře k ještěrce zachovával, tak šťastně se mu vedlo, a potom že zase v chudobu upadl jediné pro to, že ranil ještěrku. I želel toho velice a prosil té ještěrky, aby mu tu vinu odpustila, a že jest jemu toho s pravou věrou žel, což jí neprávě učinil. Jemužto ještěrka odpověděla, řkouci: "Protože toho pyčeš, chci já tobě tu vinu odpustiti, ale když rána zahojena bude. Však proto pro šrám nechť já tobě docela nevěřím. A ačť já s tebou se smířím, však proto nezapomenu na nevěru sekery."

Takť vždycky má ve zlém domnění býti ten, kdož druhého v čem svévolně urazí.

Podrobnosti

Kategorie: Ezopovy bajky

Kdož se poručí pod obranu zlého a poddá, aneb pomocí od něho hledá, svou všecknu naději potracuje.

Času jednoho, když velmi holubi před supy neb luňáky létali a u veliké starosti byli, že se po nich sháněli, vzali sobě krahujce za obránci, domnívajíce se, že potom sebou bezpečnější budou. Ale krahujec vokázal se k nim jakožto trestce viny jich, a jedl holuby jeden po druhém. I řekl jeden z nich: "O jak mnohem snesitedlnější věc byla, aby se luňáci po nás sháněli, než aby nás tento vochránce tak hubiti měl. Neb skrze kteréhož jsme se domnívali, že bychom měli ochráněni býti, od něho sjíti musíme. Ale spravedlivěť se nám děje, poněvadž jsme tak nesmyslně velikého nepřítele našeho sobě za ochránce proti nepříteli menšímu vzali."