Těžko jest přirození změniti - 5.0 out of 5 based on 1 review
1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnoceni 5.00 (1 Hodnoceni)

Mládenec jeden dosti pěkný míval své potěšení a kratochvíli s kočkou, a hraje s ní, laskav byl na ni. Potom prosil bohyně Venuše, aby ji obrátila v pannu. I slitovala se Venus nad žádostí toho mládence a obrátila tu kočku v utěšenou děvečku. Pro jejížto krásu mládenec milostí velmi zapálen byl k ní, tak že ji s sebou domů vedl. A když již v komoře byli, Venus chtěla pokusiti, zda by také s životem obyčeje a povahy své změnila, i pustila k ní myš. Ta pak mladá paní, nepamatující se, v jakém by již stavu byla, ani na komoru, v kteréž byla, vstavši za myší běžela a snísti ji chtěla. Bohyně, rozhněvavši se, v první způsobu kočičí zase ji obrátila a její přirození jí navrátila.

 

Báseň znamená, že zlí lidé, ačkoli místo a stav změní, však proto obyčejů svých nezjinačí, neb zvyklost má velikou sílu a moc, jakož Cicero a Virgilius praví, že veliká jest věc něčemu od mladosti přivyknouti, a což komu přirození dalo, toho žádnej odjíti nemůž.

Bajka o dvou tovaryších - 3.3 out of 5 based on 3 reviews
1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnoceni 3.50 (3 Hodnoceni)

Žádný nemá všetečně tovaryšův se přidržeti, při kterýchž by nevěru poznal. O tom praví tato fabule.

 

Dva tovaryši spolu přes hory vandrovali i přes oudolí, na tom zůstavše, kdyby se jednomu kterému co přihodilo, že se mají věrně podlé možnosti zastati, a jeden druhého že nemá v nižádné potřebě opouštěti. Když pak tak spolu rozmlouvali, v rychlosti přišel nedvěd a proti nim v cestu se bral. A hned v tu chvíli odskočil jeden tovaryš na dřevo a vylezl na ně, což mohl najvejše. Druhej, vida, že nedvědu ujíti nemůž, lehl na zemi a nehnul nohou ani rukou, a také nedejchal, rovně jako by umrlý byl. Nedvěd, jsa lačen, pospíchal k němu, a sem i tam jím vrtě koulel, zda by sebou hnul, a přičiniv svá usta k jeho, činichal, zda by duch jeho počíti mohl. A když žádné teplosti přirozené při něm: nečil (neb jeho oudové strachem a uzkostí bylí zstydli a horkosti přirozené kosti jeho pozbyly), domníval se, že by byla nějaká smrdutá mrcha. Kdež pak nedvěd od přirození nerád mrchy jí, i odšel, nechav toho tovaryše zdravého, beze všeho urazu, a zas se do brlohu svého navrátil. Když pak již odšel a ti tovaryškové již sebou bezpečnější byli, i slezl ten, kterýž byl na dřevě, zase dolů, a přišed k tovaryši svému, řekl k němu: "Prosím tebe, pověz mi, coť ten nedvěd v ucho pošeptal kdyžs tak dlouho pod ním u velikém strachu ležel?" Odpověděl ten tovaryš a řekl: "Mnohému rozličnému umění mne naučil a toto mi zvláštní naučení dal, na kteréž já nebohý tovaryš s pilností mám pamatovati. To jest toto: Vdycky se mám nevěrného tovaryšstva varovati, a když z jednoho nebezpečného vandru vyklécím, abych se zlehka zase veň nepouštěl ani nedával." A tak se rozešli a s tím jeden od druhého rozdělili.

Bajka o žábě, o žabinci a o ptácích - 5.0 out of 5 based on 1 review
1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnoceni 5.00 (1 Hodnoceni)

Bez veliké práce nemůže žádný k vysokým věcem přijíti, a kdož se příliš vysoko táhne, ten mnohem tíže dolů spadá.

 

Času jednoho přilezla žába v žabinci k ptákům a řekla k nim: "Kdyby kdo z vás chtěl mne nahoru vysoko vynésti, tomu bych ukázala žabincův množství, že by z nich nabral najdražších perel; a těch žádnej sám od sebe z ptákův dojíti že by nemohl, a ač by koli sama tam ráda šla, anebo se plavila, však její chůze bylo by velmi lénivé lezení, a plavení by měla s celý den. Skrze to její nešlechetné slibování vzal ji vorel mezi své spáry a vysoko ji do povětří vynesl, žádaje, aby mu tomu, což slíbila, dostí činila. Když pak ta žabničná žába toho jemu držeti nemohla, počal ji vostrými spáry trápiti a těžce jímati. Žába, vzdychajíc, počala sobě stýskati: "Bych já byla této vysokosti nežádala, tohoto bych neměla a této moci bych byla ušla." I pustil vorel žábu dolů, až rozrazivši se umřela.

 

Ta naučení dala, aby jedenkaždý v svém stavu vesel byl, neb zpoura a vysokomyslnost máloco dobrého zřídí a řídko co dobře udělá. A kteříž příliš vysoko se pnou, obyčejně tíže dolů padají, neb bez závisti býti ani zůstati nemohou, skrze kterouž ten pád mnohem těžší bývá.

Bajka o lišce a kohoutu - 5.0 out of 5 based on 1 review
1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnoceni 5.00 (1 Hodnoceni)

Jest mnoho lidí, ježto se řečí svých neobávají a často propovědí, ježto jim potom toho líto bývá, když toho škodu mají. O tom jest tato báseň.

 

Liška, jsouci lačná, šla do vsi, a když nalezla kohouta, řekla k němu: "Pane kohoute, můj pán, otec tvůj, velmi čistý hlas měl. Já jsem pak proto přišla, abych také tvůj hlas slyšela. Protož prosím tebe, zazpívej mi hlasitě, jediné abych poslechla, ty-li pěknější a libější hlas máš čili otec tvůj měl." K té řeči kohout, zatřepetav křídly a zavřev oči, počal hlasitě kokrhati. Pochytivši ho liška, do lesa ho nesla. Zvěděvše to sedláci, běželi za ním a křičeli: "Liška nám preč nese kohouta." Slyše to kohout, řekl k lišce: "Slyšíš-li, paní liško, co ti chlapi sedláci praví? Rci k nim, že kohouta svého neseš a ne jejich." I pustila liška kohouta z tlamy a řekla k sedlákům: "Já nesu svého kohouta a ne vašeho." Vtom vletěl kohout na dřevo a řekl: "Lžeš ty to, paní liško, lžeš, já jsem sedlský a ne tvůj." I udeřila se sama liška v houbu, řkuci: "Zrádná usta, co ráda mnoho žvete a neužitečně mluvíte, kdybyšte nyní byla nemluvila, byla byšte kořist zachovala."

 

Takť se mnohejm lidem stává, kteřížto svým žváním a pliskáním mnohokrát k hanbě i k škodě přicházejí.

Bajka o lišce a o kočce - 5.0 out of 5 based on 1 review
1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnoceni 5.00 (1 Hodnoceni)

Lidé mnozí se chlubí vtipem a velikou moudrostí a jiným se posmívají i žerty z nich mají. O tom slyš tuto báseň.

 

Liška, potkavši se s kočkou na cestě, počala s ní mluviti a ji pozdravovati, řkuci: "Zdař Bůh, sestra, zdař Bůh." Odpověděla kočka: "By[s] zdráva byla." Liška se jí optala.- "Co umíš?" Odpověděla kočka: "Umění žádného neumím, toliko maličko umím skákati." I řekla liška: "Pod mou duší pravím tobě, že dlouho živa nebudeš; jak rozumím, nejsi ke všem věcem moudrá a opatrná." Odpověděla kočka: "Podlé řeči tvé musí tak býti, paní liško. Ale medle, paní, prosím tebe, pověz mi, kolikero umění umíš?" Odpověděla liška a řekla: "Já umím k samému stu umění, ne prostředních, ale výborných, že jednokaždé z nich může mne zachovati a z nebezpečenství vysvoboditi." K tomu řekla kočka: "Teda musíš mnohem déle živa býti, poněvadž tak moudrá jsi." A když tak spolu rozmlouvaly, řekla kočka k lišce: "Sestra, já vidím hin jednoho sem jetí, a s ním běží dva rychlí chrté, kteříž vdycky naši nepřátelé jsou." I řekla liška: "Nevíš, co pravíš, jakž jsi živa, vždyckys bláznivá a strašlivá; protož, což nyní pravíš, by pak i pravda byla, nemáme se proto čeho strachovati." A když se přiblížili jízdní a tu kočku i s liškou uhlédali, počali náhle a ukrutně na ně štváti. Vida pak liška psy, řekla k kočce: "Utíkajme." Odpověděla kočka: "Není potřebí." Liška řekla: "Jistě bude potřebí, jakž já rozumím." Kočka řekla: "Můžeť býti, že bude potřebí, protož jedenkaždý hleď sám sebe." I počaly vobě utíkati. Kočka pak uhlédavši jeden vysoký strom, na něj vskočila a tak vší starosti zbavena byla. Psi pak bez přestání po lišce se hnali. Liška utíkala, jakž nejrychleji mohla; kočka na stromě seděci, což mohla najvíce, křičela: "O sestra liško, jednoho umění některého užívaj z těch sta umění, neb les od tebe jest daleko." Psi pak uhonili lišku a udávili ji.

 

Tato báseň napomíná moudré, pilné a vtipné lidi, také zlobivé a lstivé, aby sprostných a méně umějících nepotupovali ani haněli.

Liška a lev - 5.0 out of 5 based on 1 review
1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnoceni 5.00 (1 Hodnoceni)

Liška, ježto nikdá prvé byla lva neviděla, jednou pak, vidouci jej skrze zeď, potom se s ním potkala: najprvé tak se ho bála, že strachem skůro umřela; po druhé, když jej uhlédala, bála se ho, ale ne tak velmi jako prvé. Uhlédavši ho pak po třetí, tak se zmužila, že přistoupivši k němu, rozmluviti s ním směla.

 

Báseň vyznamenává, že obecenství i hrozné věci snadné k přístupu činí.

Oliva a fík - 4.3 out of 5 based on 3 reviews
1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnoceni 4.33 (3 Hodnoceni)

 

Oliva posmívala se fíku, že prý ona bujní v každém počasí, ale fík že bujnosť zároveň s počasími zaměňuje. Když pak napadal sníh na ně, olivu zastihnuv listnatou, na listech se usazuje, s krásou i ji najednou zahubil; ale fík zastihnuv prázdný listů, nic jemu neuškodil, na zemi stékaje.

 

Krása, nejsouc skromna, vlastníkům stává se výčitkou.

Orel a brouk - 4.5 out of 5 based on 2 reviews
1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnoceni 4.75 (2 Hodnoceni)

Orel zajíce honil; ten pak jsa v nouzi o pomocníka, spatřiv brouka, jehož čas jediného poskytl, k němu bral útočiště. Brouk dodav mu smělosti, jak uhlídal orla, an se přiblížil, vyzýval jej, aby od něho neodváděl prosebníka. Orel pak potupiv nepatrnost broukovu, před očima jeho zajíce strávil. Ale brouk od té doby stále zpomínal zlého, číhaje na hnízdo orlovo; a vysedal-li tento kdy, brouk do výšky se zdvíhaje vykuloval vejce a rozbíjel, až orel, vyháněn jsa odevšad, utekl k Diovi (jestiť Diovi posvátný pták ten) a jeho poprosil, aby místa jemu poskytl bezpečného ke hnízdění. Když pak Zeus mu dovolil, aby na jeho vlastním lůně vysedal, milý brouk uzřev to, mrvy kuličku udělav, vyletěl a dostav se na lůno Diovo, tam spustil. Tu Zeus, chtě mrvu setřásti, jak se rozestoupil, nevědomky vyhodil orlovo vejce. A od té doby orlové prý nevysedávají po ten čas, kdy se rodí broukové.

 

Ta povídka ukazuje, že nemáme nikým pohrdati, uvažujíce, že nikdo není moci tak malé, aby, jsa pohaněn, nemohl se vymstíti.

Ezopovy bajky

Go to top
JSN Boot template designed by JoomlaShine.com