Bajka o dvou supích - 5.0 out of 5 based on 2 reviews
1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnoceni 5.00 (2 Hodnoceni)

Kdož se rád s každým vadí a hadruje, ten se v potřebě své a nouzi pomocí ode všech opovažuje. O tom máme tuto báseň slyšeti.

 

Času jednoho roznemohl se sup. A když ležel mnoho měsícův, tak že žádné naděje neměl, aby měl žív zůstati, prosil s pláčem mateře své, aby chodila po místech svatých a za něj slibovala, což by kdoli chtěli, že obětovati chce, jediné aby mohl k zdraví navrácen a té nemoci prázden býti. Mátě odpověděla, že to ráda chce učiniti, ale že se obává, že z toho nic nebude, řkoucí: "Ty jsi vždycky prve bez bázně Boží na světě živ byl, kostely jsi zloupil, všeckny oltáře poškvrnil, aniž jsi které svátosti sobě co vážíl; kterakž tedy mám za tebe prositi?"

 

Tuto báseň sobě vážiti mají ti, kteříž v hříších jsou, a odpuštění jich bez srdce skroušeného a bez zpovědi dojíti chtějí. Má jeden každý člověk nejprve čistým býti, chce-li od Boha v tom, zač ho prosí, uslyšán býti. I také ti lidé, kteříž se obecně již nyní rozdvojují a s každým nevoli míti chtějí, vždycky lstivě s protivností živi jsouce, když na ně jaká potřeba přijde, tehdáž obyčejně beze vší pomocí opuštěni bývají.

Bajka o lvu, kanci, bejku a voslu - 3.0 out of 5 based on 2 reviews
1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnoceni 3.00 (2 Hodnoceni)

Moc kdož potratí, tenť také má vysokomyslnost svou s sebe složiti, aby ode všech trestán nebyl. Jakož tato fabule aneb rozprávka oznamuje.

 

Lev, pro mnohá svá léta již jsa nestatečný, že i na své síle velmi zemdlen byl, tu přišel k němu kanec, slině se a zuby klapaje, a těmi škodu sobě učiněnou jemu odplacuje. Bejk trkal ho a ranil voběma rohy. Vosel pak, vida ho již zemdleného, a an k ničemémuž není než ležeti, věda, že prvé nepřítelem jeho byl, udeříl ho velmi tuze nohou v čelo. Lev, vzdechši, řekl: "Když jsem já při své síle a mocí byl, tu jsem živ byl u veliké cti, všem hrozný jsem byl, a všecka zvířata se mne bála, a kdož jedné na mne zpomenul, každý se mne zhrozil. Zase jsem mnohým dobrotivý byl, kterýchž jsem ničímž neurazil, ale pomoc jim učinil: ti již všickni proti mně se zakyselili. A jakž mé síly a moci zbaven jsem, tak všeckna má čest s ní pominula."

 

Tato báseň napomíná a učí mocnější, aby při své mocí dobrotiví a přívětiví byli, aby nižádná pomsta po vykonání mocí na ně nepřišla.

Bajka o vlastovici a o jiných ptácích - 5.0 out of 5 based on 1 review
1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnoceni 5.00 (1 Hodnoceni)

 

Kteříž dobré rady neposlouchají, často k veliké škodě přicházejí. To tato báseň znamená.

 

Když jednoho času všickni ptáci pole viděli strojiti, konopě a len na ně síti, nic sobě toho nevážili. Ale vlastovice, dobře tomu rozuměje, co to rozsívání přinese, všem ptákům to oznámila, jak by to velmi škodlivá věc jim byla. Ale oni toho nedbali. Potom vopět, když již len a konopě poodrostly, vlastovice k nim řekla: "Pomněte, žeť toto nám k zlému přijde. Protož poďme a vytrhejme to, nebo hned jakž dozrá, budou z toho tenátka vízti a vosídla nám nastrahovati, a tak my skrz lidskou lest a strojení lapáni budem." Všichni ptáci potupili radu její a jí se posmívali. Porozuměvši tomu vlastovice, od nich se oddělila a k lidem do domův se vstěhovala, aby obydlé její pod střechami bezpečnější bylo. A kteříž radou její spraviti se nechtěli, vždycky v starosti jsou, aby pod pomče zlapáni nebyli.

 

Tuto báseň svévolní pamatovati mají, kterýmž se zdá, že jejich předsevzetí jest najlepší, a jinejch rady poslouchati nechtějí.

Bajka o žabách - 2.5 out of 5 based on 2 reviews
1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnoceni 2.75 (2 Hodnoceni)

Věděti se má, že básně vymyšleny jsou proto, aby lidem jejich dobré i zlé skutky oznámily. Neb žádný dobrý ani zlý neslove, než toliko sám člověk. A protož chci já život lidský i jejich obyčeje tuto zavříti a k tomu rozumu některé básně vypsati o zachovávání dobrých i zlých lidí. Neb ten člověk bezpečně živ jest, kterýž se žádného nebojí, jako oni athenienští měšťané toho času, když se jim najlépe vedlo, a když ve vší svobodě živi byli, žádného se nebojíce, vespolek sami sobě se vší pilností sloužíce. Potom z té bezpečnosti a svobodného bydla neužitečné a marné, ničemné rady uposlechše, úřadu žádali, kterýž by zločince zkrocoval a pro jejich nepravosti trestal. Tudy přišli lidé k velikému strachu. Někteří pak, kteříž trestáni býti měli, byli od trestání zproštěni pro jiné, od kterýchž prvé dosti bídně a hanebně uráženi byli. A kteříž novými ustanoveními a zákony obtíženi byli, ti se báli škody a hanby, ne proto, že úředníci jejich ostří a zůřiví byli, ale proto, že oni takové zůřivosti nepřivykli. A tak pod těmi ustanoveními a cizí vůlí musili jako služebníci poslušni a poddani býti. To jest jim převelmi těžké bylo. A potom to těžce trpíce, velice se rmoutili a sobě stejskali. Proti těm Ezop takovou báseň složil.

 

Prvních časův, když žáby byly beze vší starosti, žádného se nebály, v lužích a jezeřích přebývajíce, od žádného sužovány nebyly, samy mezi sebou neužitečně se pohnuvše, aby s křikem a s žádostí před Jupitera předstoupily, na tom se snesly, aby od něho krále žádaly, kterýž by vinné trestati uměl. Té žádosti jejích zasmál se Jupiter a prosby jích nepřijal. A ony potom opět k němu volaly, když jim žádné znamení dáno nebylo, že by žádost jejich uslyšána byla, a ještě více nežli prvé křičely, vřeštěly a kukaly. Dobrotivý Jupiter sprostným a nevinným žabám na žádost jejich svrhl klápet a do močidla jim jej pustil. Zvuku a plesknutí jeho všecky lekše se, kamž která věděla, prchaly. Potom jedna vystrčívši hlavu z vody, aby nového krále uhlídati mohla a jej poznati, porozuměvši tomu, že by klápet byl, svolala všeckny jiné žáby, aby na toho krále pohleděly. Některé s velikým strachem a s třesením plynuly a nového krále pozdravovaly, však s bázlivým srdcem to činily. Porozuměvše pak tomu, že v něm duše není, vskákavše na něj, poznaly, že dřevo bylo: tu teprvá nohami po něm šlapaly. A zase s velikým křikem na boha Jupitera žádost vzložily, aby je králem obdařil. Tu teprvá Jupiter dal jím čápa, ten je jednu po druhé mordoval a ony plačíce a toho želejíce až k nebi hlasy své vztahovaly, volajíce: "O bože Jupiter, spomoz nám, aneboť všecky zahyneme." On odpověděl jim: "Když jste krále žádaly, já jsem vám ho dáti nechtěl. Po druhé jste žádost na mne vzložily, tu jsem vám dal milostivého a dobromyslného, toho jste potupily, jím jste pohrzely a nohami jste po něm šlapaly. Potom jsem vám dal na vaši přílíšnou a neslušnou žádost tohoto krále, kteréhož nyní máte, toho míti musíte, neb jste dobrotivého sobě vážiti neuměly, aniž jste ho také snésti mohly, aneb sobě zachovati uměly."

Bajka o zloději a o psu - 5.0 out of 5 based on 1 review
1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnoceni 5.00 (1 Hodnoceni)

Tuto rozprávku máme slyšeti o podvodnících a jiné oklamávajících. Noční zloděj, všed jednoho času do nějakého domu, aby v něm kradl, i trefil na psa. Kterémuž, když ho uhlédal, chleba podával, aby na něj neštěkal, ale aby utichl a lehl. I slyšeti, že by ten pes měl k tomu zlodějovi promluviti: "Dáváš-li mi tento chléb pro milosti, čili že mne podvesti chceš, aby[s] to odnesl, čímž pán můj, já i všeckna čeleď v domu živi jsme, tehda mi to pověz? Poněvadž mi nyníčko chléb dáváš, míníš-li mi potom také dávati, kdyby[s] vynesl, což by v domu bylo? A nebo chceš-li nade mnou lítost míti, když bych hlad trpěl? Já nechci, aby mí tento chléb hrdlo mé zacpati měl, aby jazyk můj mlčeti měl a mně všecku milost potratiti; ale chciť já proti tobě stěkati, pána i všecku čeleď ze sna probudíti a oznámiti, že v domě zloděj jest. Nebť já tímto tvým přítomným chlebem pohrdám a budoucí dobré raději přemejšlím; protož preč hned odejdi, anebť já štěkati budu a tebe oznámím." O jak přeostražitý tento pes jest, kterýž nechce pro chléb oklamán býti, ani svého pána milostí ztratiti.

 

Na tuto báseň mají žroutové pamatovati, kteříž prohodují a prožerou všecko, kdež co mají.

Bajka o svini souprasní a o vlku - 5.0 out of 5 based on 1 review
1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnoceni 5.00 (1 Hodnoceni)

Člověk mysl svou má tak ustanoviti, aby zlému věřiti nemínil. K tomu jest tato báseň složena.

 

Svině veliká březí, když se jí čas voprašení blížil, a když s vzdycháním v bolestech při prašení ležela, přišel k ní vlk, řka: "Sestra, nyní nastává tobě prasení; to aby bylo bezpečné a šťastné, chciť pomoc učiniti a při tobě postáti a místo chůvino zastati." Poznavši pak a porozuměvši nevěrné a lstivé radě svině březí, odvrhla od sebe ta falešná a křivá slova, a potupivši službu jeho, řekla: "Bratře, mé prašení bezpečnější bude, když ty preč odejdeš. Protož já tebe prosím, aby mně té cti ponechal, abych já svá prasátka sama na světlo vynesla, pro poctivost mateře rodičky tvé. Neb jakž mnoho ve mně leží, všeckno se tvé služby děsí." A jakž vlk odešel, zproštěna jest od břemena svého. Kdyby pak byla slovům nešlechetníka toho uvěřila, tehdy by byla musila i s prasaty svými beze vší lítosti z světa svedena býti.

Bajka o hoře ku porodu pracující - 5.0 out of 5 based on 1 review
1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnoceni 5.00 (1 Hodnoceni)

Často se stává, že péče veliká a starost konec dobrej béře, a veliká bolest a úzkost v smích se obracuje. Jakož i tato báseň o tom svědectví vydává.

 

Hora jedna, těhotná jsouci, když porodití měla, velice křičela, sobě stejskala a těžce dychtěla, hrozně řičeci a naříkajíci tak velmi, že všecka ta krajina zvuk její slyšela a z toho velice zarmoucena byla, a všickni se obecně báli a na mysli zmámeni byli pro velikej hřmot její a hluk. Po tom pak převelikém stonání a naříkání porodíla myš. A hned to porození rozestříno a rozhlášeno bylo po vší té zemi, a kteříž se byli leklí, zase se posilnili, a z toho nic nebylo, čehož očekávali, a ta jejich bázeň obrácena jest v žert.

Bajka o vlku aneb psu a o jehněti - 5.0 out of 5 based on 1 review
1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnoceni 5.00 (1 Hodnoceni)

Dobrotivost, ta právě otce i matku činí i přátelskou dověrnost dětem, a ne samo porození aneb zplození. To z této básně poznati budeme moci.

 

Jehňátko přidrželo se koz. I přišed k němu pes, řekl: "Což ty tu děláš? Však tvé mateře zde není." A okázal mu daleko na poli, že by tam mátě jeho s jinejmi ovcemi byla. K tomu řeklo jehňátko: "Já té mateře nehledám, kteráž mne počala anebo devět měsíců v životě svém nosila a mne na světlo vynesla, ale to pravím, že tato koza právě jest mátě má, kterážto krmí mne a své výmě k požívání dávajíci chová, svým vlastním dětem utrhujíc, abych já tím více mléka mělo." Pes opět řekl k jehněti: "Však jest to tvá pravá mátě, kteráž tebe porodila." Odpovědělo jehňátko: "Pravda jest, což pravíš, ale však jest slušné, a od přirození to dopuštěno, aby dítě, v bezpečném místě poručené, právem narozeno bylo. Však tomu rozumějíc mátě má, že dítě její toliko ovčáku k střižení a k dojení a řezníku k zabití užitečné by bylo, protož mě ona sem dala, kdež bych v rozkoši se chovalo bez střižení, abych bezpečnější sebou mezi kozly a kozami bylo, nežli tam u ovcí a u mateře, kteráž mne nosila a porodila. Protož odejdi, nebť tebe neuposlechnu."

Ezopovy bajky

Go to top
JSN Boot template designed by JoomlaShine.com