Od staradávna pochlebníci a ti, kteří lahodnejch řečí podávati umějí, počestněji a lépe i u větší vážnosti držáni bejvají nežli dobří a pravdomluvní, kteřížto obyčejně potupováni bejvají. Jakož tato fabule svědčí.
Dva tovaryši, jeden pravdomluvný a druhý lživý pochlebník, táhli spolu, aby cizí země prohlédli. I šli tak dlouho a tak daleko, až do vopičí země přišli. A když již tam byli, uhlédavši je vopíce, kteráž se nad nimi sama králem udělala, rozkázala jiným, aby ty tovaryše dva jaly a jim vyrozuměly, co by mínily. A příkázala jiným všem vopicím, kteréž jí podobné byly, aby přijdouce, po pravé i po levé ruce před ní stály. A na najvyšším místě královskou stolici připraviti rozkázala, jakož někdy viděla císařskou stolici strojiti. A když všeckny věci tak spraveny a zřízeny byly, rozkázal pán vopic ty tovaryše před sebe přivésti a jich se zjevně přede všemi tázati, kdo by on byl? A tu hned odpověděl pochlebník, a uměje k líbosti mluviti: "Ty jsi císař." A on sám se ho otázal: "A kdo jsou tito, kteříž okolo mne stojí?" Opět odpověděl pochlebník: "To jsou rytířové tvoji, tvé najvyšší rady, hajtmané, vůdcové vojsky, hofmistr, maršálek, šeňk, komorník, a jiní komorníci, kteréž máš." A ihned rozkázal pán vopic pro to pochlebenství a svou chválu i služebníkův jeho nepravou, aby byl štědře obdarován za své pochlebenství a řeč, jemu k líbosti propověděnou. A tak je všecky tou lichotou podvedl.
Vida pak to pravdomluvný, sám u sebe myslil takto: "Poněvadž tento lhář, kterýž jím lživě mluví, pro lež tak jim příjemný jest, o jak já mnohem více vážen budu, když jim pravdu praviti budu." A když to přemejšlel, zavolal ho král k sobě a řekl k němu: "Pověz mi, kdo jsem já a ti, kteříž okolo mne stojí?" I řekl ten, kterýž pravdu miloval a lháti neuměl: "Ty jsi vopice, a všickni, kteříž okolo tebe stojí, jsou tobě podobní." A hned král vopic rozkázal ho jiným vopicím roztrhati a pazoury rozdrápati. To se proto stalo, že pravdu pověděl.
Ten obyčej se nyní při dvořích zachovává u bláznových pánův, že zlé, pochlebníky, k líbosti mluvící, povolující a všecko schvalující nad moudré, dobré a pravdomluvné více milují.
Myši chtěly kdysi ujednat se starou kočkou mírovou smlouvu. Micka je přijala velmi přátelsky a pozvala je na večeři, tam že s nimi vše dojedná a podpíše. Ale při banketu u dvora kočičího došlo k hrůznému prolévání myší krve. Každého musíme posuzovat podle činu, níkoli podle tváře.
Želva viděla na břehu žáby a jala se jím naříkat, jak je nešťastná, že se musí stále nosit se svým krunýřem a že se nemůže pohybovat rychle a volně, jak by chtěla, a že nemůže ani plovat jako ony. Ale po chvíli si povšimla, jak tenkou kůži mají žáby a že nepatrný náraz postačí, aby je zabil. I zaradovala se spokojeně, že má svůj krunýř, v němž je jako za hradbami, takže na ni nemohou její nepřátelé.
Vlk nedal hladové lišce najíst, vymlouvaje se jí všelijak. Liška, všecka rozzlobena, jej zradila pastýřům a poštvala je na něho. Pastýři zabili nejdříve vlka, ale potom poštvali své psy i na lišku a utloukli i ji.
Veselý a bezstarostný osel potkal rvavého kance, jenž ho vyzval ihned na souboj. Osel mu však namítl, že kanci mají kožený kabátec a štětiny a že jsou proti oslům ve výhodě. Nícméně však že se bít bude, protože si cti své váží jako klenotu. Tu kanec poznal, že osel je spíš blázen nežli hrdina, a do boje se s ním nedal. Řekl mu toliko: "Ty, osle, se bij zase jen s oslem, pak budete mít stejné zbraně. Osel musí vždy bojovat s oslem."
Král lev děkoval myši za to, že jej zachránila. A tu si myšák dodal odvahy a požádal lva, aby mu dal ruku své dcery. Král zprvu váhal, ale konečně svolil. Lví princezna dověděvši se o zasnoubení, rozběhla se k svému ženichu, aby jej objala. Ale dívala se příliš vysoko, neviděla svého malého ženícha a zašlápla jej.
Hlad vyhnal medvěda z lesa a tu, když se ubíral hledaje si něco na zub, nalezl u cesty včelín. Ihned se jal lízati med. Jedna z včel to však zpozorovala, zatím co její družky ještě dřímaly, a bodla medvěda do ucha. Pak, zanechavši medvěda v šíleném hněvu, uchýlila se do úlu. Medvěd se za ní počal dobývat, domnívaje se, že tak splatí urážku, jíž se mu dostalo. Ale tu se z úlu ihned vyhrnuly i všechny ostatní včely a zbodaly ho do krve mstíce se za poškození svého obydlí. Medvědu nezbylo nic jiného, než aby v nejhroznějších bolestech pomýšlel na útěk. "Já nešťastník," říkal si utíkaje odtud, "měl jsem raději snést jedno drobné bodnutí a v klidu sí polízati medu, než způsobiti si tolik bolesti, domnívaje se, že se pomstím."
Kočka se vrhla na kohouta a protože neměla jiného lepšího důvodu, aby s ním mohla zle naložíti, nezmohla se než na to, že mu vytýkala, že je on ten nešťastník, jenž svým kokrháním vzbouzí lidi a brání jim v odpočinku. "Co dělám," odpověděl ji kohout na své ospravedlnění, "dělám v jejich prospěch, aby vstali a mohli jít po prácí." "Tvé výmluvy," odpověděla mu kočka, "tě neučiní lepším. Jsi tak špatný, že v své vilnosti neušetříš ani své matky ani svých sester." Kohout se chtěl znova omlouvati, ale kočka už ho ani slyšet nechtěla a rozlítivši se ještě víc řekla jemu: "To je všecko hezké, ale dnes mi neutečeš."