Podrobnosti

Kategorie: Ezopovy bajky

Každou příhodu máme trpělivě snášeti a času místo dáti. Protož člověk své zlé trpěti má a z nedostatkův jiných lidí trpělivosti učiti se má. Jakož tato báseň učí.

Když jednoho času zajíci velmi štváni a honěni byli, tak že, pochybujíce již o zdraví svém, zoufavše sobě, myslili se sami pomordovati, nežli by v takové starosti a v tom nebezpečenství býti měli. A již tu radu o zmordování sebe zavřevše, jednomyslně v houfě běželi k rybníku, aby se ztopili, u kteréhož množství žab na břehu sedělo. Když pak zajíce běžící viděly, všeckny do vody vskákaly a tam se schovaly. Porozuměvše pak tomu zajícové, jeden z nich řekl: "Já vidím, že jiní ještě jsou, ježto se bojí a strachují snad více nežli my; protož mi se slušné zdá, abychom my v našem stavu stáli a trpěliví byli jako i jiní, a abychom jho neb břemeno přirození trpělivě snášeli, kteréž nám to dalo, abychom s prací a s starostí živi byli. Nebť ten čas přijde, že naše práce a starost v pokoj se nám obrátí."

Podrobnosti

Kategorie: Ezopovy bajky

Nižádnej nemá věku starého potupovati ani také vyháněti ven, ale má rozvážiti skutky věku jeho mladého. Nebo žádáš-li se ve cti zstarati, umějž staré lidi v poctivosti míti. A také, když se zstaráš, zase též vážen budeš. A ačkoli starej věk nic statečného nemůž působiti, však proto pomysli na udatnost mladosti jeho. O tom slyš tuto báseň.

Starý pes ustavičně od mladosti pánu sloužil, po lovích i štvaní. A jsa již při letech a věkem obtížen, a pro zstarání lénivý i choulostivý, zuby jeho přední ztupěly a některé vypršely, tak že zajíce chvátiti nemohl ani, kteréhož chytil, dodržeti, ale každý mu se vydřel, beze všeho uškození. A onde i onde po lese toho psa na se podštívali, nebojíce se ho. I rozhněval se pán velice na toho psa, a trestal ho, jako by nic neuměl a při myslivosti cvičený nebyl. Pes myslivci aneb pánu takovou odpověd dal: "O pane, léta má čím déle jsou beze vší síly a mnohem mdlejší než léta mladá, zubové moji ztupěli a někteří vypadali. Někdyť jsem pak statečný byl a ke všem lovům požitečný, tak že jsi udatenství mé mnohdykrát chválil, již pak haníš v zstaralosti činy mé. Prosím tebe, rozpomeň se na předešlé činy mé, a příjemnější nyničké udatenství mé u tebe, seč kolivěk mohu býti, bude."

Tato báseň učí nás, že v zstaralosti nemáme těch potupovati a sobě nevážiti, kteřížto nám v mladosti věrně sloužili.

Podrobnosti

Kategorie: Ezopovy bajky

Dobrotivost, ta právě otce i matku činí i přátelskou dověrnost dětem, a ne samo porození aneb zplození. To z této básně poznati budeme moci.

Jehňátko přidrželo se koz. I přišed k němu pes, řekl: "Což ty tu děláš? Však tvé mateře zde není." A okázal mu daleko na poli, že by tam mátě jeho s jinejmi ovcemi byla. K tomu řeklo jehňátko: "Já té mateře nehledám, kteráž mne počala anebo devět měsíců v životě svém nosila a mne na světlo vynesla, ale to pravím, že tato koza právě jest mátě má, kterážto krmí mne a své výmě k požívání dávajíci chová, svým vlastním dětem utrhujíc, abych já tím více mléka mělo." Pes opět řekl k jehněti: "Však jest to tvá pravá mátě, kteráž tebe porodila." Odpovědělo jehňátko: "Pravda jest, což pravíš, ale však jest slušné, a od přirození to dopuštěno, aby dítě, v bezpečném místě poručené, právem narozeno bylo. Však tomu rozumějíc mátě má, že dítě její toliko ovčáku k střižení a k dojení a řezníku k zabití užitečné by bylo, protož mě ona sem dala, kdež bych v rozkoši se chovalo bez střižení, abych bezpečnější sebou mezi kozly a kozami bylo, nežli tam u ovcí a u mateře, kteráž mne nosila a porodila. Protož odejdi, nebť tebe neuposlechnu."

Podrobnosti

Kategorie: Ezopovy bajky

Často se stává, že péče veliká a starost konec dobrej béře, a veliká bolest a úzkost v smích se obracuje. Jakož i tato báseň o tom svědectví vydává.

Hora jedna, těhotná jsouci, když porodití měla, velice křičela, sobě stejskala a těžce dychtěla, hrozně řičeci a naříkajíci tak velmi, že všecka ta krajina zvuk její slyšela a z toho velice zarmoucena byla, a všickni se obecně báli a na mysli zmámeni byli pro velikej hřmot její a hluk. Po tom pak převelikém stonání a naříkání porodíla myš. A hned to porození rozestříno a rozhlášeno bylo po vší té zemi, a kteříž se byli leklí, zase se posilnili, a z toho nic nebylo, čehož očekávali, a ta jejich bázeň obrácena jest v žert.

Podrobnosti

Kategorie: Ezopovy bajky

Člověk mysl svou má tak ustanoviti, aby zlému věřiti nemínil. K tomu jest tato báseň složena.

Svině veliká březí, když se jí čas voprašení blížil, a když s vzdycháním v bolestech při prašení ležela, přišel k ní vlk, řka: "Sestra, nyní nastává tobě prasení; to aby bylo bezpečné a šťastné, chciť pomoc učiniti a při tobě postáti a místo chůvino zastati." Poznavši pak a porozuměvši nevěrné a lstivé radě svině březí, odvrhla od sebe ta falešná a křivá slova, a potupivši službu jeho, řekla: "Bratře, mé prašení bezpečnější bude, když ty preč odejdeš. Protož já tebe prosím, aby mně té cti ponechal, abych já svá prasátka sama na světlo vynesla, pro poctivost mateře rodičky tvé. Neb jakž mnoho ve mně leží, všeckno se tvé služby děsí." A jakž vlk odešel, zproštěna jest od břemena svého. Kdyby pak byla slovům nešlechetníka toho uvěřila, tehdy by byla musila i s prasaty svými beze vší lítosti z světa svedena býti.

Podrobnosti

Kategorie: Ezopovy bajky

Tuto rozprávku máme slyšeti o podvodnících a jiné oklamávajících. Noční zloděj, všed jednoho času do nějakého domu, aby v něm kradl, i trefil na psa. Kterémuž, když ho uhlédal, chleba podával, aby na něj neštěkal, ale aby utichl a lehl. I slyšeti, že by ten pes měl k tomu zlodějovi promluviti: "Dáváš-li mi tento chléb pro milosti, čili že mne podvesti chceš, aby[s] to odnesl, čímž pán můj, já i všeckna čeleď v domu živi jsme, tehda mi to pověz? Poněvadž mi nyníčko chléb dáváš, míníš-li mi potom také dávati, kdyby[s] vynesl, což by v domu bylo? A nebo chceš-li nade mnou lítost míti, když bych hlad trpěl? Já nechci, aby mí tento chléb hrdlo mé zacpati měl, aby jazyk můj mlčeti měl a mně všecku milost potratiti; ale chciť já proti tobě stěkati, pána i všecku čeleď ze sna probudíti a oznámiti, že v domě zloděj jest. Nebť já tímto tvým přítomným chlebem pohrdám a budoucí dobré raději přemejšlím; protož preč hned odejdi, anebť já štěkati budu a tebe oznámím." O jak přeostražitý tento pes jest, kterýž nechce pro chléb oklamán býti, ani svého pána milostí ztratiti.

Na tuto báseň mají žroutové pamatovati, kteříž prohodují a prožerou všecko, kdež co mají.

Podrobnosti

Kategorie: Ezopovy bajky

Věděti se má, že básně vymyšleny jsou proto, aby lidem jejich dobré i zlé skutky oznámily. Neb žádný dobrý ani zlý neslove, než toliko sám člověk. A protož chci já život lidský i jejich obyčeje tuto zavříti a k tomu rozumu některé básně vypsati o zachovávání dobrých i zlých lidí. Neb ten člověk bezpečně živ jest, kterýž se žádného nebojí, jako oni athenienští měšťané toho času, když se jim najlépe vedlo, a když ve vší svobodě živi byli, žádného se nebojíce, vespolek sami sobě se vší pilností sloužíce. Potom z té bezpečnosti a svobodného bydla neužitečné a marné, ničemné rady uposlechše, úřadu žádali, kterýž by zločince zkrocoval a pro jejich nepravosti trestal. Tudy přišli lidé k velikému strachu. Někteří pak, kteříž trestáni býti měli, byli od trestání zproštěni pro jiné, od kterýchž prvé dosti bídně a hanebně uráženi byli. A kteříž novými ustanoveními a zákony obtíženi byli, ti se báli škody a hanby, ne proto, že úředníci jejich ostří a zůřiví byli, ale proto, že oni takové zůřivosti nepřivykli. A tak pod těmi ustanoveními a cizí vůlí musili jako služebníci poslušni a poddani býti. To jest jim převelmi těžké bylo. A potom to těžce trpíce, velice se rmoutili a sobě stejskali. Proti těm Ezop takovou báseň složil.

Prvních časův, když žáby byly beze vší starosti, žádného se nebály, v lužích a jezeřích přebývajíce, od žádného sužovány nebyly, samy mezi sebou neužitečně se pohnuvše, aby s křikem a s žádostí před Jupitera předstoupily, na tom se snesly, aby od něho krále žádaly, kterýž by vinné trestati uměl. Té žádosti jejích zasmál se Jupiter a prosby jích nepřijal. A ony potom opět k němu volaly, když jim žádné znamení dáno nebylo, že by žádost jejich uslyšána byla, a ještě více nežli prvé křičely, vřeštěly a kukaly. Dobrotivý Jupiter sprostným a nevinným žabám na žádost jejich svrhl klápet a do močidla jim jej pustil. Zvuku a plesknutí jeho všecky lekše se, kamž která věděla, prchaly. Potom jedna vystrčívši hlavu z vody, aby nového krále uhlídati mohla a jej poznati, porozuměvši tomu, že by klápet byl, svolala všeckny jiné žáby, aby na toho krále pohleděly. Některé s velikým strachem a s třesením plynuly a nového krále pozdravovaly, však s bázlivým srdcem to činily. Porozuměvše pak tomu, že v něm duše není, vskákavše na něj, poznaly, že dřevo bylo: tu teprvá nohami po něm šlapaly. A zase s velikým křikem na boha Jupitera žádost vzložily, aby je králem obdařil. Tu teprvá Jupiter dal jím čápa, ten je jednu po druhé mordoval a ony plačíce a toho želejíce až k nebi hlasy své vztahovaly, volajíce: "O bože Jupiter, spomoz nám, aneboť všecky zahyneme." On odpověděl jim: "Když jste krále žádaly, já jsem vám ho dáti nechtěl. Po druhé jste žádost na mne vzložily, tu jsem vám dal milostivého a dobromyslného, toho jste potupily, jím jste pohrzely a nohami jste po něm šlapaly. Potom jsem vám dal na vaši přílíšnou a neslušnou žádost tohoto krále, kteréhož nyní máte, toho míti musíte, neb jste dobrotivého sobě vážiti neuměly, aniž jste ho také snésti mohly, aneb sobě zachovati uměly."