Podrobnosti

Kategorie: Ezopovy bajky

Moc kdož potratí, tenť také má vysokomyslnost svou s sebe složiti, aby ode všech trestán nebyl. Jakož tato fabule aneb rozprávka oznamuje.

Lev, pro mnohá svá léta již jsa nestatečný, že i na své síle velmi zemdlen byl, tu přišel k němu kanec, slině se a zuby klapaje, a těmi škodu sobě učiněnou jemu odplacuje. Bejk trkal ho a ranil voběma rohy. Vosel pak, vida ho již zemdleného, a an k ničemémuž není než ležeti, věda, že prvé nepřítelem jeho byl, udeříl ho velmi tuze nohou v čelo. Lev, vzdechši, řekl: "Když jsem já při své síle a mocí byl, tu jsem živ byl u veliké cti, všem hrozný jsem byl, a všecka zvířata se mne bála, a kdož jedné na mne zpomenul, každý se mne zhrozil. Zase jsem mnohým dobrotivý byl, kterýchž jsem ničímž neurazil, ale pomoc jim učinil: ti již všickni proti mně se zakyselili. A jakž mé síly a moci zbaven jsem, tak všeckna má čest s ní pominula."

Tato báseň napomíná a učí mocnější, aby při své mocí dobrotiví a přívětiví byli, aby nižádná pomsta po vykonání mocí na ně nepřišla.

Podrobnosti

Kategorie: Ezopovy bajky

Kdož se rád s každým vadí a hadruje, ten se v potřebě své a nouzi pomocí ode všech opovažuje. O tom máme tuto báseň slyšeti.

Času jednoho roznemohl se sup. A když ležel mnoho měsícův, tak že žádné naděje neměl, aby měl žív zůstati, prosil s pláčem mateře své, aby chodila po místech svatých a za něj slibovala, což by kdoli chtěli, že obětovati chce, jediné aby mohl k zdraví navrácen a té nemoci prázden býti. Mátě odpověděla, že to ráda chce učiniti, ale že se obává, že z toho nic nebude, řkoucí: "Ty jsi vždycky prve bez bázně Boží na světě živ byl, kostely jsi zloupil, všeckny oltáře poškvrnil, aniž jsi které svátosti sobě co vážíl; kterakž tedy mám za tebe prositi?"

Tuto báseň sobě vážiti mají ti, kteříž v hříších jsou, a odpuštění jich bez srdce skroušeného a bez zpovědi dojíti chtějí. Má jeden každý člověk nejprve čistým býti, chce-li od Boha v tom, zač ho prosí, uslyšán býti. I také ti lidé, kteříž se obecně již nyní rozdvojují a s každým nevoli míti chtějí, vždycky lstivě s protivností živi jsouce, když na ně jaká potřeba přijde, tehdáž obyčejně beze vší pomocí opuštěni bývají.

Podrobnosti

Kategorie: Ezopovy bajky

Ačkoli člověk nevážný anebo prostý stavu nižšího vyššímu něco potupného nebo nepravého učiní, zvláště nechtě, a když prosí, aby mu to provinění z nechtění učiněné odpuštěno bylo, má se státi, neb přichází čas odplaty, a že i nuzní mohou časem mocným neb bohatým prospěti. O tom slyš takovou báseň:

Lev spal v lese toho času, když se polní myši tekly a spolu pohrávaly. Z nechtění jedna z nich na lva vskočila. Lev procítiv, rychle ji pochytil. Myš žalostivě ho prosila, aby jí tu vinu odpustil, pravěci, že toho svévolně neučinila, a také oznamovala jemu, kterak by jich množství spolu pohrávalo, ona pak sama, nechtíc, a žádná jiná na něho že vskočila, však za milost prosí, aby ta příhoda jí milostivě vážena byla. Lev, rozváživ to u sebe, že by pomsta velmi chaterná byla proti jedné myši, a větší lehkost z toho nežli čest že by mu byla, tomu rozuměje, odpustil myši vinu a dopustil jí odjíti. Myš s vděčností a s děkováním od něho odešla. Po několika pak dnech málo lev vpadl do tenat. A porozuměv tomu, že by jat byl, počal velmi silně a žalostivě řváti a křičeti, a s velikou těžkostí na své neštěstí naříkati. Uslyšavši to myš, hned k němu běžela, aby zvěděla, co by to bylo, aneb jaké neštěstí by ho potkalo. Poznavši pak to myš, že by jat byl, řekla k němu, těšíc jej, aby se nic nebál, že mu se chce za dobrodiní jeho, kteréž jí byl učinil, odplatiti, a toho dobrodiní že jest vděčna, dokázati. I všeckny chytrosti a lsti k tomu vězení přiložené vyhledavši a je poznavši, vzala před se práci zubův svých a počala překusovati a rozvazovati všeckny uzly té vazby, a všecky její chytrosti v nic obrátivši, tudy lva vysvobodila a vesele do lesa odeslala.

Tato báseň učí, že malých a nížších nemáme potupovati, nebť přichází hodina, že, což jsme koli komu učinili, všeckno se nám nahradí.

Podrobnosti

Kategorie: Ezopovy bajky

Kdo k slušné službě není ustanoven a k ní se nehodí, ten nemá se tříti vyššímu a lepšímu sloužiti, neb služba jeho příjemná nebude. O tom slyš tuto báseň:

Vosel, vida štěnátko, kterak pěkně od pána svého navedeno jest, že každý den s pánem se milkují a s sebou pěkně nakládají, tak že pán se s ním pohlazuje, jísti mu z svého stolu dává, a všecka čeled domácí mu folkuje, myslil sám u seb: "Kdyžť toto tak malé nemilé zvířátko tak pán můj miluje i všeckna čeled pro to špatné lísání a umílení, jak mnohem více budou mne milovati, když já se k němu budu ulisně míti a umíleti. Mnohem lépe to se mu líbiti bude, že já veliký jsem a lepšího rodu nežli pes, a k mnohým věcem jsem užitečnější než to štěně, protož mnohem hodněji ctěn budu. A rozváživ ty věci vosel u sebe, uhlédal pána, an domů jde; hned běžel proti němu a ukázal radost svou řváním svým, a zpav se, vložil se svejmi přednímí nohami pánu na ramena, a počal jemu okolo oust čenichati a vokolo tváři sem i tam se umíleti, tak že na něm i šaty zmazal. A když nepodobně těžce na pánu ležel, pán zavolal na služebníky, aby ho té kratochvíle zbavili, a aby toho vosla prázden býti mohl. Tu všecka čeled na vosla s sochory, s kyjmí i s kamením běžela, a utloukli ho po hřbetě i po bocích, že v něm několik žeber zlámali, a ubitého zase jej k řebříku neb k jeslem přivázali, tak že ho ledvá s duší pustili.

Tato báseň ukazuje, že žádný nemá se vysokomyslně pozdvihovati, aby se měl u větší službu tříti, nežli by jemu náležité bylo.

Podrobnosti

Kategorie: Ezopovy bajky

Lidé, kteříž pochlebníků a řečí lahodných podávajících slova přijímají, oklamáni bejvají. Jakož tato rozprávka ukazuje.

Havran, vzav sejr na vokně, letěl s ním na jeden vysoký strom. Uhlédavši jej liška, zachtělo se jí toho sejra. I promluvila k němu lahodnými slovy, řkoucí: "O havrane, kdo jest tobě podobný? Neb žádný pták nemá takového peří, jako ty. A nevím, aby pěknější pták mohl nalezen býti, kdyby toliko k té kráse nějaký hlas měl; než tak mám za to, že máš hlas přiobhroubný." Havran se radoval z té marné chvály, a chtě se více zalíbiti a hlas svůj okázati, vztáhši krk, silně zkřikl. A jakž ústa odevřel, hned mu sejr vypadl. Ten pochytivši chytrá a lstivá liška, rychle jej pohltila. Teprvá havran přestal, porozuměv tomu, že slova té lišky líbezná s lstí a nevěrou byla smíšená.

Protož napomíná tato báseň obecně, pochlebníkův aby se střáhli a jich se varovali.

Podrobnosti

Kategorie: Ezopovy bajky

Kdož opatřen jest a sebou bezpečen, ten se vystříhej, aby mu skrze zlou radu uškozeno nebylo. O tom Ezop mluví takto:

Vorel pochytil hlemejždě velikého, a nohou ho sobě drže, vyletěl s ním vysoko do povětří. Však hlemejžď tak se do své škořepiny vtáhl že mu vorel nemohl nic uškoditi, ani ho z ní vytáhnouti. Tu potkavši jej vrána, pochlebovala mu, řkouci: "I cos velmi dobrou věc uhonil, ale, leč ji rozbiješ, jísti jí nebudeš, a daremní tvá práce bude." Ihned vorel připověděl vráně kus toho lovu, aby mu k tomu radila. Vrána jemu takovou radu dala, řkouci: "Leť nahoru až k nebi, a pust jej na velikej kámen, a škořepina aneb ten žabinec jeho se rozrazí, a tak před sebou pokrm ležeti uhlédáme a s veselím se poživíme."

Skrze tu lstivou radu této vrány zkažen jest hlemejžď a orlovi s vranou pokrmem učiněn, ačkoli od přirození domkem a přepevnou škořepinou opatřen jest.

Podrobnosti

Kategorie: Ezopovy bajky

Velicí a mocní nemají nižších potupovati. Jakož tato rozprávka oznamuje.

Vorel a liška, přátelství s sebou a známost učinivše, aby od sebe daleko nebejvali, na tom se snesli. A toho přátelství potvrdili tím, že sobě přivykli. Vorel pak na vysokém stromě hnízdo sobě složil, a liška hned tu od něho nedaleko na zemi mladé vyvedla. Když pak času některého vyšla, aby se popásla, vorel nemaje, co by jedl, sletěv do chrastiny dolů a mladé lišky pobrav, spolu s rodinou svou je pojedl. Vrátivši se pak liška a tomu porozuměvši, co by se přihodilo, ne tak velmi pro rodiny své smrt se rmoutila, jako pro to, že se pomstíti nemohla. Neb létati nemohouci, létajícího vorla uhoniti nemohla. Však proto z daleka stojeci (což jest obyčej těm, kteříž se pomstíti nemohou) nepříteli svému zlořečila a jej klela. Nemnoho pak potom, když jacísi kozu obětovali na poli, sletěv vorel dolů, kus té oběti s uhlím řeřavým pochytiv, do hnízda vnesl. Když se pak vítr strhl a oheň se roznítil, vorlíčata, nemajíce ještě žádného peří, opečená na zemi spadala. A liška přiběhši, před ním, když na to vorel hleděl, všecka je pojedla.

Báseň znamená, že ti, kteříž přátelství ruší, ačkoli pomsty nemívají od nedostatečnějších sebe pro jejich mdlobu, však proto od Boha pomsty neucházejí.

Tato rozprávka učí, že vyšší nemají nižších potupovati, aby trestáni nebyli ohněm pomsty a spravedlnosti Boží. Jakož také stará báseň o tom jest, jinými slovy, ale k témuž rozumu. A třetí také o vorlu a o hovniváli.